Naše názoryStanoviskaDemonstrace za lidská práva | Škroupovo náměstí | 10.12.2020

18. 12. 2020
https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2020/12/Kavan-uvodka-1280x720.png

Vážené dámy a pánové, milí přátelé,

Dnešní den se slaví jako Den lidských práv, a to od roku 1950, tedy už 70 let. Odvolává se ovšem na přijetí Všeobecné deklarace lidských práv 10.prosince 1948, což už je 72 let. Tato Deklarace je sice nezávazný dokument, ale podle řady teoretiků nabyla závaznosti jako právní obyčej. Na Deklaraci se odvolává i Helsinská konference, a nakonec i samotná Charta OSN ve 2 článcích. Předpokládám, že většina z vás text Charty OSN ani nezná. Vnikla již v říjnu 1945 a byla pochopitelně vnímána jako nejdůležitější poválečný dokument. Pro ilustraci: když s ní Američan Alger Hiss letěl do Washingtonu, dostal originál Charty vlastní padák. Mimochodem Hiss sám byl v době McCarthyismu odsouzen jako údajný sovětský špion. Charta OSN je zakládající statut OSN a 24.října 1945 ji ratifikovalo 51 států včetně Československa.

Charta OSN vzala v úvahu i prohlášení tehdejšího amerického prezidenta Franklina D. Roosewelta: „V budoucnosti, kterou učinit bezpečnou, by svět měl být postaven na 4 základních svobodách. První je svoboda projevu – kdekoliv na světě. Druhou je svoboda člověka modlit se k Bohu tak, jak bude chtít – kdekoliv na světě. Třetí je svoboda netrpět nedostatky a čtvrtou svoboda nemít Pride of crime strach.“

Pro přijetí Deklarace lidských práv tenkrát hlasovalo 48 zemí z tehdejších 58 členských států OSN. Zdrželo se 8 států mezi nimi bohužel i Československo. A pochopitelně Jihoafrická unie, Saúdská Arábie a Sovětský svaz.

Mezi závazné dokumenty, které navazují na Deklaraci lidských práv, ale i na Chartu OSN patří Mezinárodní Pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z konce roku 1976. Oba Pakty inspirovaly vznik československé Charty 77.

Deklarace mj prohlašuje, že „že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a že se rozhodl podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě.

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

(1) Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

(2) Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.

(3) Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.

(1) Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.“

O tom, jak jsou tato práva dodržována i dnes u nás, pohovoří asi kolega Tožička.

Chartisté, aspoň ve své většině, tato práva prosazovali. Asi nejznámější chartista byl Václav Havel. Ten v duchu Charty zdůrazňoval naprostou „nedělitelnost lidských práv“ a ještě v Novoročním projevu v lednu 1990 prohlásil, že „utrpení každého člověka se týká všech dalších lidských bytostí“. Tenkrát řekl, že prezidentem bude rok. Pak si to ale rozmyslel a byl prezidentem 13 let. A autor skvělé eseje „O moci bezmocných“ poznal, že moc korumpuje. Už v roce 1991 sice připustil, že lustrační zákon je hlediska základních lidských práv „velmi problematický“, ale navzdory radám od bývalých disidentů, např. Jaroslava Šabaty či Zdeňka Jičínského, aby zákon nepodepisoval, to odmítl s tím, že tento postoj by byl „typicky disidentský, sice morálně čistý, avšak nesmírně riskantní akt občanské neposlušnosti“. A dokonce uznal, že podle zákona se „bude s řadou lidí zacházet nespravedlivě“. Lustrační zákon pro ty z vás, co jej třeba nečetli, tak například umožňuje uplatnění principu kolektivní viny a podceňuje potřebu individuálního soudního posouzení viny, jak se to dělo třeba v bývalé NDR. Havel o dva roky později podepsal antikomunistický zákon. Pak už nedělitelnost lidských práv přestala platit a podpořil tzv. humanitární bombardování bývalé Jugoslávie, a i invazi do Iráku, a to v rozporu s Chartou OSN, natož se Všeobecnou deklarací lidských práv, o mezinárodním právu ani nemluvě.

Jedním z hlavních principů Charty 77 bylo přesvědčení, že lidská práva jsou univerzální a nedělitelná. To samozřejmě může vést k podcenění svébytné a odlišné historie a kultury v řadě neevropských států, kam nelze naroubovat euroatlantický princip demokracie. A už vůbec jej nelze vyvážet na tancích, jak se o to v Iráku pokusila tzv. koalice ochotných pod vedením prezidenta USA Bushe mladšího. Rovněž to může vést k nepochopení, proč třeba mnoho Afričanů by dalo přednost právu na život bez hladu či právu na práci před mnohými občanskými právy. Přesto je princip nedělitelnosti lidských práv nesmírně významný. A měl by znamenat, že Česká republika by měla stejně usilovně prosazovat dodržování lidských práv na Kubě i v Saudské Arábii.

Pokud jde například o Balkán, tak Václav Havel nebyl zdaleka jediný, kdo odsuzoval srbské porušování lidských práv kosovských Albánců, zatímco se bagatelizovaly zprávy o zabíjení srbských zajatců a prodeji jejich orgánů. Články novinářů, např. z amerických New York Times, kteří psali o zodpovědnosti nejvyšších představitelů Kosova za tyto zločiny, se u nás nepřetiskovaly. Český ministr zahraničí byl jedním z prvních návštěvníků Prištiny po jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova, které bylo v rozporu s mezinárodním právem.

Pokud jde třeba o Izrael, tak nepřekvapilo, že Česká republika zaujala již před časem velmi negativní stanovisko ke zprávě jihoafrického židovského soudce Richarda Goldstonea, v níž byl Izrael shledán vinným z masivního porušování lidských práv, a i z válečných zločinů, za války proti Gaze na přelomu roku 2008 a 2009.

Na lidská práva nemá nikdo monopol. Měli bychom k jejich porušování reagovat vyváženě. Já jsem se o to pokusil jako ministr zahraničí, když jsem souhlasil s textem kritickým k porušování lidských práv na Kubě, ale přidal jsem k němu odsouzení amerických plošných sankcí proti Kubě, které nepomáhají lidským právům, ale poškozují životní úroveň obyčejných občanů. Pochopitelně jsem nenašel pochopení u amerických úřadů, ale ani u části české veřejnosti. Ověřil jsem si tak, že ani v gubernii nemusíme být poslušnými vazaly.

Podporovat lidská práva je správné i užitečné. Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Naše zahraniční politika by měla být založena na skutečnosti, že bída a nedodržování práv těch druhých je bude vždy ohrožovat a že jsme proti takové politice, která tuto premisu bude ignorovat. O české politice lidských práv namířené proti státům, které jsou současně trnem v oku USA lze mluvit jako o českém lidskoprávním atlantismu, napsal Drulák. Tato orientace vyplývala jak z domácího antikomunismu, tak i ze snahy budovat si zvláštní vztah s USA. Toto pojetí odmítali nejen nezpochybnitelní chartističtí levičáci jako byl Jaroslav Šabata nebo je Petr Uhl, ale například i chartista a diplomat Jiří Dienstbier. 


Především měl smysl pro odlišnost perspektiv. Své Snění o Evropě začíná citátem, že svět „vypadá jinak z Vídně a jinak z Texasu“.  Jako bývalý disident si byl vědom významu občanských práv, to mu však nebránilo uznávat význam práv sociálních, za jejichž zanedbávání kritizoval ekonomický liberalismus.
Kritizoval Reagana s jeho rétorikou „říše zla“, Clintonovu válku proti Jugoslávii i války Bushe mladšího. Lidská práva vnímal šířeji než jen jako práva občanská, měla by rovněž zahrnovat práva sociální a environmentální. Pro několik miliard lidí je stále důležitější osvobození od hladu než svoboda politického projevu. V tomto ohledu si politika lidských práv podává ruku s rozvojovou spoluprací a měla by s ní být v úzkém kontaktu.

Oskar Krejčí připomíná, že žádná idea nebyla spojena s tolika nezdary a porážkami, jako právě myšlenka lidských práv. Stále je mnoho lidí tyranizováno cynickými vládci a vražděno v nesmyslných válkách. Stále se milióny lidí rodí do bídy zbavující člověka veškeré důstojnosti a někdy i života.

Mocní a majetní mají vždy sklon pokládat každou nerovnost za přirozenou. Lidská práva jsou však založena na myšlence rovnosti a jsou politickou koncepcí spravedlnosti. Myšlenka lidských práv vždy vyjadřovala především zájmy utlačovaných a vykořisťovaných. Pro ně požaduje rovnost. Jak píše Donnelly, „lidská práva jsou jazykem obětí a oloupených“. Historii ideje lidských práv si lze představit jako po celé dějiny trvající zápas proti takovému panujícímu řádu, který se snaží prosadit etické a právní představy, vyhovující pouze zájmům vládnoucích skupin.

Nelze od sebe oddělovat práva občanská, sociální, hospodářská, genderová, kulturní a environmentální. Všechny se podílejí na uskutečňování důstojného života a odpírání jakéhokoliv z nich představuje újmu na lidské důstojnosti. Dlouhodobé popírání některých z těchto práv představuje hrozbu nejen pro vnitřní stabilitu postižených společností, nýbrž se může stát i zdrojem mezinárodní nestability.

Příkladem přehlížení porušování lidských práv v české zahraniční politice jsou naše vztahy s bohatými zeměmi Perského zálivu, například s nejbohatší zemí regionu, se Saudskou Arábií.

Dobré diplomatické vztahy se státy, které porušují lidská práva, vedou především k vylepšování vzájemných obchodních vztahů. V roce 2001, kdy Václav Havel poprvé letěl do Saudské Arábie, dosahoval vývoz České republiky pouze 35 milionů dolarů, do roku 2013 se náš vývoz do tohoto království vyšplhal na 356 milionů. A v roce 2019 dosáhl již hodnoty 582 mil USD.  To se týká i obchodu se zbraněmi. Od roku 2013 do roku 2017 vyvezla ČR zbraně a vojenský materiál za celkem 144 milionů eur. V roce 2014 byla Saúdská Arábie dokonce největším odběratelem českých zbraní. Saúdská Arábie je třetím nejvýznamnějším obchodním partnerem ČR v regionu po Izraeli a Spojených arabských emirátech.

Končím připomenutím hlavní myšlenky jak Všeobecné Deklarace Lidských Práv, tak i Charty 77 a to, že lidská práva jsou univerzální a nedělitelná. Proto bychom měli být solidární nejen s Číňany, Tibeťany či Kubánci, ale i se Saudy, Bahrajnci a Palestinci. A s obyčejnými Kurdy či Turky. A zvláště nechápu mlčení, kterým se v Evropě přechází fakt, že ve členské zemi EU se nachází řada politických vězňů. Mám na mysli Katalánce odsouzené k vysokým trestům vězení za to, že si přáli nezávislost Katalánska. Nezaslouží si pozornost?

A v neposlední řadě musíme zvýšit naši a celoevropskou aktivitu za propuštění Juliana Assangeho, který je nejznámější obětí boje za svobodu projevu. Už v únoru 2016 se komise Rady OSN pro lidská práva usnesla, že je Assange ve Spojeném království svévolně zadržován v rozporu s mezinárodním právem. V těchto dnech koluje v ČR a máte k dispozici na FB Petiční návrh na udělení Nobelovy ceny míru Julianu Assangeovi. Návrh zdůrazňuje, že „Zakladatel WikiLeaks zpřístupnil světu autentické dokumenty, demaskující pozadí a motivy agresí pošlapávajících mezinárodní právo za cenu statisíců zmařených životů, humanitárních kalamit a zpustošení celých zemí. Tváří v tvář vážným osobním rizikům, jež tím podstoupil, významně přispěl k úsilí celého mezinárodního společenství, které se válkám z prolhaných důvodů postavilo na odpor a přimělo jejich původce upustit od ještě nebezpečnějších činů.“

A chci rovněž zdůraznit, že na webu Levice najdete další petici za propuštění Assangeho, kterou připravila platforma Diem 25, jíž je Assange členem. Petice zdůrazňuje, že Assange jeví známky mučení a nedaří se mu mluvit souvisle.  Jeho propuštění žádá i OSN, jehož expert napsal, že Assange v důsledku krutého, nehumánního a ponižujícího zacházení vykazuje všechny symptomy oběti dlouhodobého psychologického mučení. Mezinárodní den lidských práv se mi zdá být dobrou příležitostí k vystupňování kampaně za propuštění Juliana Assangeho. Podle britských zákonů nic nebrání jeho propuštění z vězení a projednávání americké žádosti o jeho vydání, kterou je ovšem třeba odmítnout, zatím co je třeba na kauci na svobodě.

Děkuji vám za pozornost a za podporu levicové politiky v České republice!

Jan Kavan

Levice

https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2020/02/logo-footer-1.png
Zadavatel/Zpracovatel: Levice

©Levice, 2020
Kontakt
+420 608 630 506