Naše názoryVolby 2021Odpovědi Levice na otázky k zahraniční politiky ČR

20. 8. 2021
https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2021/04/logo-LEVICE_1200x560-bg-air.png

Strana Levice byla oslovena serverem Voxpot, aby odpověděla, v souvislost s letošními volbami do parlamentu, na otázky týkající se zahraniční politiky České republiky. Zde uvádíme naše odpovědi, které zpracoval Jiří Hudeček člen PCV, předseda Mezinárodní komise Levice a člen Výkonného výboru Strany evropské levice.

1) Měnící se role velmocí, resp. větší angažovanost Číny a Ruska

Podle našeho názoru jsme svědky postupného relativního slábnutí stávajícího hegemona, USA, a v důsledku tohoto primárně ekonomického poklesu také ústupu jeho vojenské celosvětové dominance. Na rozdíl od prvního období po r. 1990 tak svět postupně získává určité rysy multipolarity, hlavní konkurenční mocnosti, Čína a Rusko projevují stále větší asertivitu (ukazuje se to ale i u „regionálních velmocí“, jako jsou např. Turecko, Indie, Pákistán nebo Irán).  Ačkoliv v minulosti často levicové politické síly vyjadřovaly touhu po podobném vývoji, jde o situaci potenciálně nebezpečnou pro světový mír. Ještě nebezpečnější — z dlouhodobého hlediska — může být postupná „výměna hegemona“ (USA za Čínu), která v závislosti na vývoji těchto velkých ekonomik může nastat někdy před koncem 21. století. S ohledem na rozvoj nebezpečných zbrojních systémů by vzniklý globální konflikt měl devastující důsledky pro vývoj lidské civilizace.

Tomuto nebezpečí je možno čelit jen zvýšením mnohostranné spolupráce velmocí, bohužel jsme v současnosti spíše svědky posilování konfrontačního kursu, především ze strany USA (které tím podle všeho usilují o prodloužení své hegemonie). Uvědomujeme si také, že zdánlivě nenásilnou zahraniční politiku často umožňuje silné postavení a následně násilí neviditelné (využívání ekonomické převahy, příp. tzv. „soft power“).

ČR jako malý osamocený stát nemá velkou šanci světové dění ovlivnit, může své priority uplatňovat pouze jako součást solidárního společenství suverénních států, ale EU (a tím méně NATO) tuto roli neplní. Naše mezinárodní politika tedy musí směřovat v prvé řadě k reformě EU nebo její přeměně na takové společenství.

2) Nové možnosti/omezení, které nabízí české zahraniční politice EU

Není jasné, v jakém smyslu jde o „nové možnosti“. Pokud jde o srovnání se situací před 1. 5. 2004, je samozřejmé, že efekt přistoupení byl dvojí: a) jisté podřízení české zahraniční politiky „linii EU“ a b) jisté (zprostředkované) posílení váhy ČR jejím zapojením do většího a ekonomicky i politicky silnějšího celku. Zatímco první efekt se projevuje jasně (a projevoval se ještě před oficiálním přistoupením k EU), výsledky druhého faktoru jsou podstatně méně zřejmé — a pokud jsou zde takové reálné důsledky, jsou jen málo popularizovány. (Nepočítáme-li vypovídání ruských diplomatů, ale ani tam nejde o nějaký zásadní zlom.) Výsledkem je celková skepse obyvatel ČR pokud jde o přínos EU k našemu postavení ve světě. Velmi podobné závěry platí i pro zhodnocení vlivu Lisabonské smlouvy na „Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU“. Lze konstatovat, že prezentace společné zahraniční politiky EU se koncentruje u otázek migrace a protiruských sankcí (ke škodě EU), iniciativy např. v rozvojové pomoci či „Evropské politice sousedství“ jsou v širší veřejnosti prakticky neznámé. Podstatným omezením možností v oblasti společné politiky EU je v této oblasti požadavek jednomyslnosti, jeho zachování považujeme za obzvláště důležité pro menší státy, jako je ČR.

Zásadním nedostatkem EU je upřednostňování zájmů kapitálu a ekonomicky dominantních členů EU, vč. dluhového vydírání a zneužívání měnové politiky eurozóny. Východiskem může být jen přeměna, zmíněná v závěru odpovědi na předchozí bod. Vystoupení z EU by bylo krajním krokem, který sám o sobě nepřináší řešení, muselo by se stát součástí rozsáhlejší mezinárodní iniciativy.

3) Prevence a eventuálně zvládání budoucích uprchlicko-migračních krizí

Prevencí takových krizí může (a musí) být především opatření proti vzniku krizových situací a v místě vzniku takových situací. Tento přístup však nemůže sloužit jako omluva nečinnosti v situacích, kdy krize již vypukly a jejich výsledkem se stal migrační proud. Humanitární ohledy na uprchlíky a poskytnutí pomoci jsou nezbytné. Specifickou stránkou pohybu osob je ekonomická migrace za prací nebo prostě za lepšími životními podmínkami – týká se i oblasti střední a východní Evropy, kam přišly desetitisíce osob z bývalých sovětských republik. Podstatným negativním faktorem je také oslabení ekonomik, z nichž odchází množství především mladých osob (vedle postsovětského prostoru jde především o Bulharsko a Rumunsko, ale i další středomořské státy).

V dlouhodobé perspektivě je jediným řešením ukončit mezinárodní vykořisťování „slabších“ ekonomik (ať už jde o země „třetího světa“, či státy „postsovětského prostoru“), ČR v tom může sehrát pozitivní roli alespoň jako příklad v dílčích otázkách (vypovězení nerovných obchodních smluv, omezení vývozu zbraní nebo destabilizující vojenské „pomoci“), zásadní změny ale prosadit (bez spoluúčasti solidárního mezinárodního společenství) nemůže.

4) ČR a spoluformování globální ekonomiky (např. boj proti odlivu zisků a daňovým rájům)

V globálním měřítku bude ČR vždy slabším hráčem; proto je jedinou nadějí na naše spravedlivější postavení v ekonomické sféře takové celkové uspořádání, které by chránilo slabší ekonomiky před kořistnickým přístupem. Teoreticky by takovým faktorem mohlo a mělo být naše členství v EU, ale bohužel tak v současnosti nefunguje. Vzhledem k tomu, že některé členské státy EU fungují tou či onou měrou jako daňové ráje (Kypr, Malta, Lucembursko, Irsko), je jen malá naděje na zlepšení v dohledné době. Bohužel ani levicově orientované politické strany v těchto zemích nejsou vždy ochotny podpořit nápravu tohoto stavu.

V rámci stávajícího globálního systému kapitalistické nadnárodní ekonomiky není problém mezinárodní ekonomické nerovnosti v plném rozsahu řešitelný. Lze jej řešit pouze aplikací zásad, podle nichž každá korporace musí platit daně všude, kde podniká a generuje zisk, a jejich přeměnou na závazné normy mezinárodního práva, a souběžným nastavením solidárního přístupu k vyrovnávání ekonomických rozdílů. Ve společnosti ovládané kapitálem je to ovšem jen stěží plně prosaditelné, lze však i v současnosti usilovat alespoň o dílčí zlepšení.

5) Smysluplná rozvojová spolupráce (v současnosti ČR neplnit své závazky)

Také v tomto případě by teoreticky naše členství v EU a z něho vyplývající závazky (Evropský konsensus o rozvoji, Agenda 2030) měly vytvářet základní rámec rozvojové spolupráce a pomoci. Důležité je, aby rozvojová spolupráce skutečně podporovala samostatný rozvoj ekonomik rozvojových zemí zejména pomocí vzdělávání místních kádrů, investicemi do infrastruktury a služeb, posilováním prvků soběstačnosti a rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jakož i mezi různými etniky. (To má také význam s ohledem na problematiku migrace a uprchlíků). Bohužel, závazky ČR nejsou dlouhodobě plněny ani kvantitativně (objem pomoci se pohybuje pod 0,15 % HDP, což je méně než polovina cílového závazku pro rok 2030), ani pokud jde o strukturu a směřování pomoci. Z tohoto důvodu jsem velmi kritičtí také dvoustranným obchodním dohodám EU, které zajišťují privilegované postavení investorům na úkor práv spotřebitelů i zaměstnanců, a u již uzavřených smluv jsme pro jejich vypovězení nebo revizi. Zcela negativní roli hraje v tomto směru světový vývoz zbraní a vojenské techniky.

Potřebné je zvýšit obecné povědomí v ČR o potřebě rozvojové pomoci a podporu těmto závazkům mezi voliči, ukazovat, že jde o jediné dlouhodobě udržitelné řešení.

6) Zájmy ČR a otázka lidských práv v její zahraniční politice

Prosazování ochrany lidských práv a svobod by se nemělo podřizovat ekonomickým ohledům, ale především by se nemělo řídit politickými zájmy a ideologickými cíli, nelze podporovat utlačovatelské nebo autoritativní režimy jen pro jejich „prozápadnost“. Právě tak nelze podobné režimy bránit jen s ohledem na jejich „protiimperialistický“ charakter. Jen tak bude boj za lidská a politická práva ve světě důvěryhodný. Zcela nepřípustné je napomáhání útlaku v jiném státě, ať už formou dodávek bezpečnostní techniky, nebo formou odmítání či rušení azylu pronásledovaným politickým aktivistům, sankce by měly být zásadně uplatňovány jen na základě rozhodnutí RB OSN a tak, aby postihovaly především vládnoucí vrstvu daného režimu.

7) Vliv změn klimatu na stav světa a odpovídající zahraniční politika

ČR by měla plně podporovat úsilí o snížení emisí oxidu uhličitého a omezení vzestupu průměrné teploty (Kjótský protokol a dodatky z Dauhá, Pařížská dohody, dokumenty z konference v Katovicích). Podobně jako u předchozích dvou bodů je zde klíčové získat a udržet podporu obyvatel ČR a voličů pro naše závazky v tomto směru. Právě tak jako u většiny předchozích bodů i zde platí, že sami nedokážeme mnoho změnit, ale můžeme usilovat o to, abychom byli dobrým příkladem a na mezinárodním poli posilovat solidární přístup (klimatická politika se nesmí stát další „zbraní“ proti rozvojovým zemím, nesmí jim bránit v dosažení vyšší ekonomické úrovně).

8) Přístup České republiky k izraelsko-palestinským vztahům

Jediným základem udržitelného řešení může být uznání práv obou účastníků konfliktu a nadřazení úsilí o mírové řešení možným ziskům Izraele nebo Palestinců. Zatím poslední fáze konfliktu ještě výrazněji, než dosud ukázala, že bez postupného vyřešení alespoň nejpalčivějších otázek soužití nebude ani v Izraeli samém dlouhodobě možný pokojný vývoj. Česká republika (resp. její vláda a prezident) by měly opustit jednostranný pohled na konflikt a hledat vyváženější vztah k oběma stranám. Současná bezvýhradná podpora části české veřejnosti pro Izrael je mj. také odrazem rostoucí islamofobie v ČR.

9) Otázka vývozu českých zbraní v současném bezpečnostním klimatu

ČR je stále poměrně aktivním vývozcem zbraní (téměř 1,5 % celkového objemu světového obchodu se zbraněmi za období 2016-2020 podle SIPRI), také do oblastí s aktivními nebo hrozícími konflikty (Irák, Ukrajina) příp. do rozvojových států (Uganda, Vietnam, Indonésie). Vezmeme-li současně v úvahu nízký podíl ČR na rozvojové pomoci a naši neochotu podílet se na řešení uprchlické krize, jde o velmi špatnou vizitku pro ČR. Tento stav je nutné rychle změnit, jedinou cestu vidíme ve změně klimatu ve společnosti tak, aby bylo možné postupně omezit zbrojní průmysl (využitím kapacit pro jiné výroby, např. pro „zelenou“ ekonomiku), po přechodné období je možné také usnadnit jeho útlum omezením dovozu zbrojní techniky a přesměrováním případných potřeb naší armády nebo složek záchranného systému na zajištění domácí výrobou.

10) Otázka proměny českých národních (státních) zájmů pod vlivem výše uvedených faktorů

Obsah kategorie národních či státních zájmů není snadné definovat – z pohledu obyvatel je takovým zájmem bezesporu mírově koexistující, solidární a harmonicky se rozvíjející ČR, která dlouhodobě plní své závazky k mezinárodnímu společenství a je proto mezinárodně respektována. Vzhledem k tomu, že nemáme v současnosti žádné územní ani jiné spory s našimi sousedy, je tento ideál alespoň teoreticky dosažitelný. Předpokladem ale je buď vystoupení ČR z NATO (což upřednostňujeme), nebo přinejmenším zásadní přeměna této organizace na důsledně obrannou smlouvu (je-li taková přeměna vůbec možná). Současná podoba aliance jako „prodloužené ruky“ USA se pro nás může v brzké budoucnosti stát spíše přítěží a nebezpečím, protože je NATO stále častěji využíváno k zásahům (nebo hrozbám zásahy) daleko mimo území členských států.  Prvním naším krokem tímto žádoucím směrem by mělo být stažení našich vojáků ze všech zahraničních misí, které neprobíhají pod velením OSN.

Levice

https://jsmelevice.cz/wp-content/uploads/2021/08/logo-footer.png
Zadavatel/Zpracovatel: Levice

©Levice, 2020

Kontakt

+420 608 630 506
IČO: 49628089