V nadcházejících evropských volbách se Strana Levice zaměřuje na témata sociálních dopadů umělé inteligence a technologického pokroku. Ve svém článku se Prokop Hapala, kandidát Levice pro volby do EP 2024 a vědec, věnuje otázkám spojeným s technologickým rozvojem, jak může sloužit společnosti a zabránit rozšiřování sociálních a ekonomických nerovností. Prokop Hapala argumentuje pro strategickou kontrolu a demokratické využívání umělé inteligence a dalších technologií na evropské úrovni, aby se zabránilo zneužití korporacemi a podpořila se veřejná prosperita a spravedlnost.

Strana Levice považuje řešení sociálních dopadů umělé inteligence za zásadní téma nejbližších let. Umělá inteligence nepředstavuje problém sama osobě, a může být využita k realizaci utopických snů socialismu, bude-li využita dobře. Bohužel, zasazena do současného neoliberálního kontextů zřejmě povede k dalšímu rozevírání nůžek mezi společenskými vrstvami provázenou politickou polarizací a vzestupem fašizmu. Tyto trendy pozorujeme už dnes, ale umělá inteligence je pravděpodobně akcentuje do nebývalých rozměrů. Tyto problémy je třeba řešit právě na úrovni Evropské unie, protože členské státy samy o sobě nejsou schopny efektivně čelit ekonomické síle mezinárodních společností které umělou inteligenci dnes vyvíjí.

Mohlo by se ze zdát že se zde strana Levice snaží pouze svést na módní vlně, podobně jako akcie relevantních technologických firem které v posledním roce takzvaná AI-bublina vytáhla o tisíce procent. Nicméně automatizace práce je tradičním tématem levice od jejího počátku. Automatizace fyzické práce pomocí parních strojů, motorů a elektřiny za průmyslové revoluce, a její sociální dopady byly hlavním stimulem vzniku socialistického hnutí v 19. století, a inspirací díla Karla Marxe. Nyní přichází na řadu automatizace práce mentální. Co pak pracujícím zbývá? Jaké vyjednávací a nátlakové nástroje zbydou pracující třídě v době kdy po lidské práci nebude poptávka, a stávka tak pozbude smysl? Má do budoucna vůbec smysl pojem pracující třídy? A má do budoucna smysl tradiční mantra politiků o “vytváření pracovních míst”? Na tyto otázky musí levice najít odpovědi ještě před tím, než v důsledku automatizace mentální práce dojde k masivní nezaměstnanosti. Detailněji o těchto otázkách pojednávám v článku “Automatizace bez socialismu je větší hrozba než klimatická krize”. 

V souvislosti s environmentální politikou Evropská unie proklamuje “decoupling”, kdy hospodářský růst má přestat být spojen s růstem spotřeby energie a produkce odpadu. Jako chemický fyzik jsem k realističnosti takového decouplingu silně skeptický. Zároveň však vidíme před sebou jiný druh “decouplingu” – hospodářský růst přestane být spojen s růstem pracovních míst a platů zaměstnanců, protože bude plně odviset od práce strojů nikoliv lidí. Ostatně tento trend pozorujeme už nyní kdy posledních 30-40 neoliberálních let reálné mzdy stagnují zatímco produktivita práce roste. Plná automatizace práce však tento trend posune na kvalitativně novou úroveň. Jak se může levice na tuto situaci připravit? 

Nejsmysluplnější nám připadá koncepce propagovaná Janisem Varufakisem, kdy jsou moderní technologie (včetně umělé inteligence) považovány za veřejné vlastnictví (neboť byly vyvinuty z veřejných prostředků), a stát a jeho občané z tohoto duševního vlastnictví pobírají dividendu, která slouží k zajištění fungování státu, nepodmíněných veřejných služeb.   

Daně z kapitálu a majetku

Neoliberální vlády v Evropě i jinde ve světě dnes participují v “závodě ke dnu”, ve kterém se snaží poskytnout soukromým společnostem výhodné podmínky na úkor zaměstnanců a občanů (nízké daně, nízké minimální mzdy, deregulace, podfinancovaný veřejný sektor, mizení sociálních jistot), v zoufalé snaze “přilákat zahraniční kapitál” aby se “vytvořily pracovní místa”. Reálné mzdy ve vyspělých zemích přitom posledních třech neoliberálních desetiletích setrvale klesají přesto že produktivita práce několikanásobně vzrostla. Automatizace mentální práce pomocí velkých jazykových modelů (LLM), a dalších metod umělé inteligence založené na hlubokých neurálních sítích tento trend nepochybně ještě zrychlí, a to dokonce i tehdy pokud umělá inteligence nedokáže nahradit člověka ve všech oblastech – tj. i tehdy kdyby v nejbližších letech nebyla vyvinuta takzvaná obecná umělá inteligence (AGI) – o čemž pochybuji. Je proto třeba skoncovat s neoliberálním alibismem a slepou vírou že podpora soukromého sektoru sama o sobě zajistí blahobyt širší populace (“A rising tide lifts all boats”). Musíme se připravit na dobu, kdy nebude dávat ekonomický smysl, aby byl člověk při zajištění svých základních potřeb závisel na prodeji své práce na trhu ve kterém bude konkurovat robotům. Kapitalismus a volný trh, stejně jako oheň a další technologie, jsou dobrý sluha pokroku civilizace, ale zlý pán. Musíme zajistit, aby se kapitál a trh zase podřídil demokratické kontrole, a nikoliv aby společností manipuloval a vydíral ji skrze koncepty “přílivu zahraničního kapitálu” a “vytváření pracovních míst”.

Technologický pokrok od průmyslové revoluce až po dnešní umělou inteligenci znamená v principu to, že produktivita stále větším dílem závisí na kapitálu (tj. na strojích) a stále méně na lidské práci. Tento trend se v nejbližších letech dramaticky zrychlí. Z toho nezbytně plyne že pokud mají běžní občané těžit z růstu produktivity musí mít podíl z produktů kapitálu, ne pouze podíl z produktů své práce (která je v kapitalismu ještě zmenšená o nadhodnotu apropriovanou kapitalistou). V praxi to znamená, že daňová zátěž, ze které jsou financovány veřejné služby, důchody, a další sociální zabezpečení, nemůže nadále primárně spočívat na zdanění lidské práce, ale její těžiště se musí přesunout na zdanění kapitálu. Už nyní neoliberální vlády argumentují, že důchodový systém je neudržitelný, protože lidé žijí déle, a tedy roste podíl důchodců vůči pracujícím. Zapomínají přitom zmínit skutečnost že i když podíl důchodců možná vzrostl, produktivita práce diky automatizaci vzrostla mnohem více. Tato zvýšená produktivita však kvůli nízkému růstu reálných mezd a nízkým kapitálovým daním nepřispívá do sociálního systému a kumuluje se u kapitálových vlastníků. Stěžejním cílem levice je proto reformovat evropský daňový systém přesunutím daňové zátěže na kapitál, tak abychom byli připraveni těžit ze zvýšené produktivity plynoucí z automatizace a čelit průvodním sociálním důsledkům.

Jak si udržet konkurenceschopnost (i přes zdanění kapitálu)

Sociální systém financovaný zdaněním pracujících při nízkém zdanění kapitálu má ovšem své historické opodstatnění. Otto von Bismarck takový systém v Prusku zavedl proto, aby zavedení sociálního státu nepoškodilo kapitalisty a neohrozilo rychlost pruské industrializace. To bylo nezbytné aby Prusko, ekonomicky dostihlo tehdejší koloniální velmoci (Anglii a Francii). Stejné argumenty si můžete vyslechnout od neoliberálů dodnes – vysoké zdanění kapitálu si nemůžeme dovolit, protože by odradilo soukromé investice a vedlo k zaostávání země (případně Evropské unie) v mezinárodní konkurenci. S těmito argumenty se jako levice nemůžeme smířit, ale zároveň je nemůžeme ignorovat.  Proto jsem problém mezinárodní konkurenceschopnosti detailněji rozepsal v textu “Obstál by zelený socialismus na Západě v konkurenci Číny a Ruska?”.

Je třeba formulovat takovou ekonomickou strategii která zajistí že Evropská unie bude na čele technologického pokroku právě v oblastech výpočetních technologií a umělé inteligence, i přes vysoké kapitálové zdanění. Určovat směr vývoje na poli umělé inteligence a robotiky, tak abychom zajistili její přínos pro širokou populaci, může totiž socialistická Evropa pouze tehdy, bude-li v jeho čele. V praxi to znamená že evropský stát nemůže z produktivity strojů pouze čerpat ,ale musí do ní přímo investovat. To může Evropa dělat několika způsoby. 

Tradiční levicová cesta jsou investice do veřejného školství a výzkumu. To je právě oblast ve které se pohybuji a chtěl bych se o ni v evropské unii zasadit. Dobře propracovaný systém v této oblasti je například ve Finsku, kde jsem dělal post-doc. Skvělý finský veřejný vzdělávací systém dovolil této původně chudé zemi rapidní ekonomický rozvoj právě v oblasti informačních technologií. Pro rozvoj technologických firem jsou totiž kvalifikovaní a motivovaní mladí lidé důležitější než nízké daně a mzdy. Důležitý je také celý ekosystém, ve kterém koncentrace expertízy na univerzitách umožňuje vytvořit centralizovaný hub technologických firem, podobně jako v Silicon Valley. Ostatně i Silicon Valley vzešlo z koncentrace mozků díky státním strategickým výzkumným programům soustředěným na východním pobřeží USA za druhé světové a studené války. V té době štědré státní sociální programy vytvořily širokou střední třídu, což umožnilo, aby jejich děti rozvíjely svůj talent v “garážových startupech”, ze kterých vzešel Apple in Microsoft. Podobné prostředí vytvořilo v posledních desetiletích i Finsko, semknuté národní sounáležitostí proti vnější hrozbě Ruska. Rád bych proto rozšířil tento ekonomický model, ale i duch semknuté společností z Finska i na Českou republiku a celou EU. Díky tomu bychom v Evropě měli získat náskok jednak před totalitní Čínou kde je mladá populace demotivována nepotismem a neprostupností společenské hierarchie, ale i před neoliberálním USA kde je dnes podstatné části populace odepřeno kvalitní vzdělání. 

Evropský veřejný sektor jako motor pokroku

Nicméně je třeba si přiznat, že s tím, jak význam lidské inteligence bude ustupovat inteligenci strojové, tak i význam investic do vzdělání nemůže nahradit technologické zázemí. Evropská unie tedy musí zásadně investovat do rozvoje výpočetní infrastruktury a usilovat o to, aby se v oblasti výpočetní technologie stala nezávislou na externích dodavatelích. Důležitost informačních technologií vidíme i v tom jak Rusko přes značnou převahu těžkého průmyslu a lidských zdrojů není schopné zdolat ukrajinskou armádu vybavenou menším množstvím vyspělé západní technologie. Nezávislost na “Západu” v produkci vyspělých mikroprocesorů je v posledních desetiletích primárním cílem čínského režimu, a v posledních dvou letech i USA usilují o návrat produkce špičkových čipů na jejich území (reshoring). To kvůli obavám že současné továrny TSMC na Taiwanu a Samsungu v Koreji mohou být ohroženy konfrontací s Čínou. V současnosti se zdá, že vývoj na poli umělé inteligence je určován primárně výpočetní silou a množstvím dat. Proto je rozumné předpokládat že ten kdo bude vyrábět rychlejší čipy, tomu patří budoucnost.

Proto by Evropská unie měla usilovat, aby se vývoj umělé inteligence i vyspělého výpočetního hardware dostal pod mezinárodní kontrolu (např. na bázi OSN), podobně jako je tomu například u jaderné technologie, protože se jedná o oblast přinejmenším stejně strategicky důležitou a nebezpečnou. To znamená, že by se vyspělé demokratické státy měly dohodnout na spravedlivé mezinárodní distribuci znalostí, vývoje ale produkce a výnosů výpočetní technologie a umělé inteligence v rámci nějaké kolaborativní platformy, protože v opačném případě hrozí závod ve zbrojení mezi státy. Takový závod ve zbrojení ovšem lze očekávat i tehdy pokud vývoj umělé inteligence zůstane plně v rukou konkurujících si soukromých firem (které jsou dnes převážně Americké). Kontrola umělé inteligence musí být přenesena od soukromých společností k veřejnoprávním institucím demokraticky kontrolovaným občany, protože v opačném případě hrozí nejen růst majetkové nerovnosti, ale i ztráta reálné moci státu a zánik demokracie. 

Pokud se Evropě nepodaří prosadit demokratizaci kontroly a mezinárodní sdílení umělé inteligence (především vůči USA a jejím korporacím) nezbývá EU nic jiného než se pokusit v tomto závodu o zbrojení zvítězit. Může ale Evropa na tomto poli uspět, když nemá dnes s produkcí špičkových čipů větší zkušenosti? Má smysl usilovat o domácí produkci, pokud nejsme přímo účastníky geopolitického konfliktu motivujícího k domácí produkci USA a Čínu? 

V první řadě je třeba říct, že proces reshoringu výroby čipů do Evropy už započal, a na území Evropské unie se právě buduje několik špičkových továren na mikročipy. Navíc společnosti poskytující klíčové zařízení na výrobu nejvyspělejších čipů (jako nizozemská ASML mající monopol na nejpokročilejší fotolitografické přístroje, a německý Carl Zeiss mající monopol na optiku do nich) jsou lokalizovány právě na území Evropské unie. Skutečnost že EU není přímo v centru geopolitického konfliktu (narozdíl od Taiwanu a Koreji) a zároveň nejsme jeho účastníkem (tak jako USA), nám dává konkurenční výhodu. Na rozdíl od Číny nejsme postiženi americkým embargem na dovoz špičkových čipů a prostředků k jejich výrobě. Na rozdíl od USA jsme neutrální mocnost, která může být důvěryhodnější pro případné obchodní partnery, kteří se nechtějí zaplést do této konfrontace.    

V neposlední řadě se ale pro evropský high-tech průmysl nabízí obrovské možnosti v oblasti nových výpočetních platforem. Křemíkové procesory totiž už defacto narazily na limity svých fyzikálních možností, a cesta kupředu je možná jen s využitím jiných materiálů a fyzikálních principů. Sem patří například hradlové pole, neuromorfní počítače (napodobující fungování synapsí v mozku) založené např. na memristorech, molekulární elektronika a optické počítače, a kvantové počítače. Sám se zabývám výzkumem na poli molekulární elektroniky, a mohu dosvědčit, že značná část špičkového výzkumu v této oblasti je realizována na území Evropské unie. Ve střednědobém horizontu se nejperspektivnější novou výpočetní platformou zdá být spintronika, umožňující provádět výpočty přímo v paměti, což řádově snižuje spotřebu a je velmi vhodné pro masivně paralelní neurální sítě. Pro rozvoj spintroniky jsou přitom zásadní například např. práce v oblasti altero-magnetismu vyvijené  Tomáš Jungwirthem na fyzikální ústavu AVČR. 

Evropská unie musí zajistit, aby výsledky veřejného základního výzkumu byly co nejrychleji využity evropským průmyslem. Etablované soukromé společnosti (jako Intel, TSMC a Samsung) často nejsou příliš motivované k zavedení radikálních inovací nebo k přechodu na zcela novou fyzikální platformu, protože to může narušit jejich oligopolní postavení. Evropská unie by tedy měla cíleně intervenovat a protlačit tyto nové technologie prostřednictvím prostředků veřejného výzkumu. Ruku v ruce s tím by měla také zajistit, aby výsledky tohoto veřejného výzkumu (technologické know how, a patenty) zůstaly ve veřejném vlastnictví, a pobírala z nich kapitálovou dividendu, kterou pak může distribuovat populaci a financovat z ní další základní výzkum. 

V souvislosti s tím je třeba také reformovat evropské patentové právo a problematiku duševního vlastnictví. V období průmyslové revoluce bylo patentové právo zavedeno jako nástroj, který má motivovat inovace, tak aby vynálezci mohli sklízet plody své invence. Dnes ovšem zastaralé a konzervativní patentové právo inovace spíše brzdí, vytváří bariéry a umožňuje etablovaným nadnárodním společnostem dusit konkurenci. Patentová řízení, a právní spory jsou extrémně nákladné, a proto představují nepřekonatelnou bariéru pro drobné inovátory. Navíc doby trvání patentů jsou příliš dlouhé, protože nereflektují zrychlující se technologický pokrok a zkracující se horizonty. 

V oblasti informačních technologií se v posledních letech dostaly do popředí technologie vyvíjené podle principů Open-Source a to dokonce i v soukromém sektoru. Je tomu tak právě proto, že se tím pro společnosti minimalizují právní a bezpečnostní nebezpečí a náklady plynoucí z uzavřených proprietárních technologií. Principy opensource se dnes rozšiřují z oblasti software i na jiná odvětví jako je návrh počítačových čipů. Evropská unie tedy může velice pomoci svému hi-tech průmyslu, pokud bude důsledně podporovat open-source technologie, a to jednak tím že bude sama vyvíjet open source řešení prostřednictvím veřejných výzkumných institucí, a jednak tím že bude motivovat či a tlačit soukromé společnosti působící na evropském území, aby své proprietární technologie převáděli do domény open-source.

Ruku v ruce s tím samozřejmě musí EU zajistit, aby důsledně všechny vědecké publikace a další výsledky veřejného výzkumu byly široce dostupné celé populaci podle principů open-access. O to Evropská unie sice už dnes usiluje, ovšem nešťastnou formou, ze které profitují predátorské publikační soukromé společnosti, spíše než sami vědci. Evropská unie proto musí zajistit, aby distribuce výsledků vědeckého výzkumu probíhala bezplatně prostřednictvím veřejnoprávních plaformem provozovaných neziskovými organizacemi (jako jsou státní univerzity a akademie).

Stručně řečeno, Evropská unie musí zajistit, aby technologie byly pod demokratickou kontrolou a ve službách veřejnosti. To ale můžeme zajistit jen tak, že budeme špičkové technologie sami vyvíjet.

Zastavit oslabení státu a demokracie

Neoliberalismus je synonymem oslabování státu. Jak trefně popisuje Janis Varufakis, současná neoliberální politika byla vytvořena za účelem vytunelování státu, a přenesení reálné moci mimo dosah demokratické kontroly do soukromých rukou. Jde o jakýsi neoliberální alibismus. Pokud totiž selhávají veřejné služby pod kontrolou státu, vyvolává to nevoli veřejnosti, která může požadovat vyvození politické odpovědnosti, odstoupení svých zvolených zástupců, v extrémních případech i revoluci. Pokud se veřejné služby přesunou pod hlavičku soukromého sektoru, jsou právně kryté, a politicky nedotknutelné. Podle neoliberálních představ, kde neexistuje nic jako veřejný zájem, a společnost jen arénou pro soupeření soukromých subjektů, je pak na občanovi, aby si v neoliberální džungli vydobyl své zájmy v nerovném boji s korporací. Občanovi reálně zbývá jen spotřebitelská volba, která ovšem funguje jen v konkurenčním prostředí, které u mnohých základních služeb (zdravotnictví, školství, vodovody, bydlení) příliš nefunguje. Můžete si Veolii stěžovat, můžete protestovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Váš volený zástupce jen alibisticky pokrčí rameny, že daná věc je mimo dosah veřejné moci. Díky outsourcingu veřejných zakázek na soukromý sektor se ze státu stala primárně aréna lobbistů soutěžících o vyvádění veřejných financí do kapsy různých soukromých zájmových skupin, spíše než orgán pro plánování a koordinace společné prosperity pro všechny.

Zaostávání státu v oblasti informačních technologií hraje v oslabování pozice státu zásadní roli. Proto musí být jednou z priorit evropské levice, aby tento deficit napravila. Zaostalý systém státní správy není schopen držet krok s možnostmi soukromých firem. Jak může státní správa efektivně regulovat trh, a stíhat nekalé prakticky ekonomické soutěže, pokud disponuje mnohem horšími informačními nástroji než subjekty, které má hlídat? Brzy se může stát, že státní správa bude vůči soukromému sektoru vypadat jako četníci s obušky zasahující proti zlodějům s kulomety. Stát je dnes vesměs považován za nemotornou a zpátečnickou a technologicky zaostalou instituci. Státní regulace jsou považovány za brzdy pokroku a pindy starých dědků, kteří ani neumí pracovat s počítačem. Výmluvně o tom v nedávné době rozpravy mezi poslanci v Americkém senátu představiteli Facebooku a dalších technologických společností o nebezpečích ovlivňování politiky skrze sociální sítě a nebezpečích umělé inteligence. 

Evropa je také rukojmím farmaceutických firem, a dalších technologických gigantů.  Evropská unie si dnes nemůže dovolit skutečně tvrdě zasáhnout proti monopolním praktikám Facebooku, Microsoftu nebo Googlu, protože vůči jejím produktům nemá reálnou alternativu. Soukromé společnosti jako Microsoft a Google disponují jak výpočetní kapacitou mnohonásobně převyšující možnosti státu, ale také drží o občanech Evropské unie mnohonásobně více dat než čím disponuje stát v rámci registru obyvatel, daňové správy a podobně. Jak bylo zmíněno výše, chceme usilovat o to, aby veškeré technologie státní správy byly v doméně open-source nebo ve veřejném vlastnictví a aby nad nimi měla evropská veřejnost demokratickou kontrolu. Totéž lze říct o datech týkajících se makroekonomiky, vývoje klimatu a dalších odvětví, které jsou klíčové k efektivnímu řízení státu. Podle našeho názoru je  nepřípustné, aby soukromé společnosti disponovaly v těchto oblastech větším množstvím dat než stát, a stát se tak musel spoléhat na expertízu těchto společností. Budeme se zasazovat o návrat těchto strategických odvětví pod kontrolu státu, v opačném případě nám do budoucna hrozí vznik kyberpunkové dystopie, ve které je svět arénou nikým nekontrolovaných korporací. Podobným způsobem zkolabovaly v minulosti i jiné civilizace, když zájmy soupeřící šlechty rozložily centralizovanou státní moc.

Zastarávání a oslabování je dnes začarovaný kruh. Stát je oslaben v důsledku neoliberálních škrtů, podfinancovaný státní sektor není schopen přilákat technologické experty, v důsledku čehož pak plní své funkce hůře než soukromé společnosti. Na základě toho neoliberální vlády, které tyto problémy způsobily, shledají státní instituce nekompetentními, a využijí to jako argument pro jejich privatizaci. Tímto způsobem jsou privatizovány strategické sektory jako zdravotnictví, energetika, železnice, vodovody a další základní služby. V levici jsme přesvědčeni, že tomu tak být nemusí. V období druhé světové a studené války byl právě stát hlavním hybatelem pokroku, a veškeré moderní technologie (počínaje letecké motory, jaderné elektrárny, polovodičové čipy, internet, Linux) přímo či nepřímo vzešly ze strategických výzkumných programů států (Manhattan, Apollo) nebo z veřejného výzkumu na univerzitách. V rámci našeho působení ve vedení Evropské unie se tedy chceme zasadit o to aby evropský stát prostřednictvím sám disponoval těmi nejmodernějšími informačními technologiemi, a veřejný výzkum a vývoj byl opět hybatelem pokroku.

Umělá inteligence pro posílení demokratické kontroly státu občany

Zastaralá byrokracie bez využití informačních technologií na jedné straně komplikuje život běžným občanům a drobným živnostníkům, na druhé straně vytváří příležitosti pro daňové úniky a zneužívání státních zakázek a dotací. Dokonce i korupci uvnitř státní správy by bylo možné mnohem lépe kontrolovat a postihovat, pokud by všechny transakce byly transparentně monitorovány a zpracovávány informačními systémy s využitím umělé inteligence. V této oblasti máme podobnou vizi jako Pirátská strana – prosazující také maximální transparenci, např. skrze povinnost zveřejňování všech státních smluv a dalších dokumentů. Chceme jít ale ještě dále, neboť narozdíl od pirátské strany je pro nás důležitější efektivita státní správy a potírání korupce než liberální hodnoty jako ochrana soukromí politiků. 

Zatímco v Čínské lidové republice stát využívá umělé inteligence, aby elity mohly kontrolovat své občany, my chceme využít umělé inteligence k tomu aby občané mohli lépe kontrolovat jimi volené politiky. Umělá inteligence by mohla sloužit jako jakýsi tlumočník, a automatický hlídací pes (podobně jako nyní Demagog.cz nebo Hlídač státu nebo Transparency International). Na rozdíl od těchto neziskových organizací nebo od novinářů mohou veřejnoprávní uměle-inteligentní boti zpracovávat mnohem větší množství dat (např. analyzovat všechny státní smlouvy a hledat v nich souvislosti, analyzovat video a audio záznamy ze všech veřejných jednání a případně i povinné lobistické deníky) a systematicky upozorňovat na nesrovnalosti, a tlumočit je do formy srozumitelné pro občany. 

Aby se předešlo možnosti zneužití těchto nástrojů, mělo by existovat více takových platforem, každá spravovaná jinou státní institucí, které by se kontrolovaly vzájemně kontrolovaly na principu “checks-and-balances”. Toto by bylo umožněno tím že zpracování takových dat uměle inteligentními systémy je o několik řádů levnější než stejná práce vykonávaná lidmi (např. novináři nebo antikorupčními prokurátory). Taková umělá inteligence samozřejmě by neměla mít poslední slovo v rozhodování (např. v trestání viníků, nebo zneplatnění smluv), ale měla by být využita k rychlému screeningu podezřelých praktik státní správy i soukromých firem. Zároveň by měla být využita k tomu, aby mohl občan se státem komunikovat v lidsky srozumitelné formě, aniž by musel být expertem na evropskou legislativu nebo si najímat profesionální právníky či daňové poradce.

Závěr

Překotný vývoj na poli umělé inteligence, kterého jsme dnes svědky bude mít nepochybně v zásadní význam jak pro vývoj světové ekonomiku tak mocenských struktur v nejbližších desetiletích. Bude-li se vše nadále odehrávat v neoliberálním kontextu jde o zásadní hrozbu pro demokracii, a existenční hrozbou pracující třídu. Pokud se ovšem levicovým silám v rámci Evropské unie podaří, aby tato síla přešla pod veřejnou demokratickou kontrolu může se stát stejně dobře nástrojem k řešení nepřeberného množství společenských problémů počínaje zajištěním blahobytu pro všechny a konče lepším zapojením běžných lidí do rozhodovacích procesů, ale i zlepšení kvality interakce občana se státem a tím upevnění “společenské smlouvy”. K tomu je ale třeba jednak to aby ideály demokratického socialismu měly větší váhu v rámci politického dialogu uvnitř Evropské unie, aby Evropská unie získala větší vliv nad vývojem umělé inteligence a výpočetní technologie, ale také to aby Evropa i jiné vyspělé demokratické státy lépe začlenily tyto technologie do státní správy.