Strana Levice podporuje lékaře a zdravotní sestry: Stop navyšování přesčasů!

Československo bylo zakládajícím členem Mezinárodní organizace práce, a delegace ČSR předložila memorandum požadující vypracování mezinárodní úmluvy o osmihodinové pracovní době. Československo již 19. 12. 1918, necelé 2 měsíce po jeho vzniku, přijalo zákon o pracovní době. Bylo první v Evropě.

Zákon č. 91/1918 Sb., o 8hodinné době pracovní hned v § 1 požadoval, aby skutečná pracovní doba zaměstnanců netrvala zásadně déle, než osm hodin ve 24 hodinách nebo nejvýše 48 hodin týdně. Ministr sociální péče dle tohoto zákona může ve shodě se zúčastněnými ministry dovolit jednotlivým skupinám podniků, zejména dopravním a zemědělským, i jinou úpravu pracovní doby, nepřesahuje-li úhrnem ve čtyřtýdenním období 192 hodin.

V platném znění zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů) může zaměstnavatel u zdravotnických pracovníků nařídit práci přesčas jen do 416 hodin přesčasů ročně (cca 35 hod. měsíčně). Až 97 % nemocnic (z průzkumu*) však porušuje současnou právní úpravu přesčasů. V nemocnicích chybí cca 3000 zdravotních sester a 13 000 jich odejde do 5 let do důchodu. To vede k uzavírání některých oddělení nebo jejich částí, což výrazně zhoršuje dostupnost zdravotní péče.

Návrhem novely zákona se ČR dostává do stavu před 150 lety. Na konci sedmdesátých let 19. století totiž trvala pracovní doba 12 až 14 hodin denně včetně přestávek, za starého Rakouska zákon určoval jedenáctihodinovou pracovní dobu. Návrh je plivnutím do tváře Edvardu Benešovi*, který se jako ministr zahraničí zasadil, aby do Versailleské smlouvy byly začleněny pracovní podmínky včetně 8 hodinové pracovní doby. Přijetím novely s další dohodnutou prací přesčas by mohli být lékaři nuceni sloužit až 832 hodin (záchranáři až 1040) přesčasů ročně, což je téměř 70 hodin přesčasů měsíčně; odpovídá to cca 1,4 úvazku.

Zvýšení limitů přesčasové práce není řešením problému, ale jeho zhoršením!

*výsledky průzkumu: 88 % z 560 sloužících lékařů uvedlo, že běžně napracují více než 35 hodin přesčasů měsíčně, průměrně šlo o 77 hodin, např. přijdou do práce v pátek večer a jsou nepřetržitě k dispozici až do pondělního rána – tedy 72 hodin

*zákon 292/2004 Sb. o zásluhách Edvarda Beneše, parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

• 1 Edvard Beneš se zasloužil o stát.

Co navrhovaná změna zákona znamená?

Zavedení další dohodnuté práce přesčas ve zdravotnictví odporuje evropské i české legislativě. Nepřinese splnění požadavků na sladění osobního a soukromého života, zhorší již tak nebezpečné pracovní prostředí a navíc nejsou navržena opatření, aby v souladu s potřebou chránila bezpečnost a zdraví pracovníků. Jde „jen“ o to, aby se současná praktika zlegalizovala. Poslanec Vít Kaňkovský (KDU-ČSL), který novelu předložil, argumentuje tím, že bez masivního navýšení přesčasů by nemocnice nebyly schopné péči zajistit. Ale po přijetí návrhu řada lékařů odejde a situace se ještě zhorší.

Norma stanovující maximální výši přesčasů má sloužit též na ochranu pacientů a studie v UK ukázaly, že přepracovaní lékaři mnohem častěji chybují. Z požadavků iniciativy Děkujeme, odcházíme se částečně splnil požadavek 2. – navýšení platby za pojištěnce a požadavek 5. – platy lékařů; ostatní požadavky přetrvávají nebo se dokonce zvětšily a objevily se další neřešené problémy. Není to začarovaný kruh, ale začarovaná spirála, která na sebe nabaluje neřešením problémů problémy nové.

Co se již děje nebo co se může stát?

• Podle statistik máme lékařů ve srovnání s EU přiměřeně, ale chybí některé odbornosti (pediatři, stomatologové, psychiatři).
• Lékaři na hygienických stanicích už téměř vymizeli.
• Lékaři z nemocnic odejdou do soukromých klinik (a plastických lékařů určitě nedostatek není).
• Zvýší se nemocnost lékařů díky přepracování a stresu.
• Zvýší se nepozornost díky únavě a riziko profesních chyb. Je prokázána přímá korelace s nevyspáním a množstvím chyb, kterých se lékař dopouští (= analogie, jako by byl pod vlivem alkoholu).
• Začnou se objevovat ve větší míře soudní pře kvůli poškození zdraví.
• Zvýší se počet rozvodů v lékařských rodinách jako důsledek nedostatku času na rodinu a soukromý život.
• Stoupá riziko vyhoření zaměstnanců.
• Mladé zdravotní sestry odmítají nastupovat na oddělení se směnným provozem s obrovským množstvím přesčasů z důvodů péče o malé děti.
• Vyšší potratovost u lékařek v důsledku přesčasů.

Co by stát měl udělat/ uvědomit si?

• Ponechat stávající dobrovolné přesčasy, které jsou hrozné dostatečně.
• Jednat s novou iniciativou Nebuď mýval.
• Jednat s odborníky.
• Jednat se sociálními partnery – to je totiž již 100 let jejich povinnost.
• Posílit spolupráci inspektorů práce a hygieniků v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a v oblasti veřejného zdraví.
• Vytvářet a kontrolovat stejné podmínky pro pracující. Kontroluje-li se doba řidičů za volantem, a trestá se její nedodržování, pak je nehorázné požadovat další přesčasy u zdravotníků, kteří zodpovídají za životy a zdraví pacientů.
• Urychleně zavést digitalizaci agend pro ulehčení administrativy.
• Navýšit počet studentů na lékařských fakultách a žáků na středních zdravotních školách.
• Navýšit přísun peněz do zdravotnictví. Podle zveřejněného návrhu státního rozpočtu má MZ hospodařit s částkou 11,45 miliardy korun. Částka je ze všech resortů letos druhá nejnižší a meziroční navrhovaná úspora o téměř čtvrtinu patří mezi nejvyšší (2023 -15,59 mld.).
• Brát zřetel na nová rizika – zvyšuje se počet psycho-sociálních problémů.

13 let stará „historie“ která se opět opakuje

Děkujeme, odcházíme byla iniciativa českých nemocničních lékařů organizovaná Lékařským odborovým klubem, jejímž cílem mělo být zlepšení pracovních podmínek, zejména platového ohodnocení a povinného dalšího vzdělávání lékařů. Byla zahájena na jaře roku 2010. Pojďme si připomenout požadavky této iniciativy, z nichž většina je stále aktuální.

1. České zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované – jeho podíl na výdajích z HDP údajně osciluje kolem 7 %, zatímco obvyklý průměr v EU je údajně 10 %. Ze sledovaných zemí OECD jsou za námi údajně pouze Polsko, Mexiko a Severní Korea.
2. Nízká platba státu za státního pojištěnce, která neodpovídá objemu financí za péči, které tito „státní“ pacienti zkonzumují. Neexistence systému komerčního připojištění.
3. Velké rezervy ve vnitřním chodu zdravotnictví – největší položkou je chaos v lékové politice, kudy utíkají miliardy.
4. Podivné hospodaření v nemocnicích – předražené zakázky (stavební, nákup přístrojů a léků apod.). Platy zdravotníků jsou jedinou položkou, za níž nelze získat provizi.
5. Nízké platy lékařů, které neodpovídají náročnosti povolání, potřebnému vzdělání a prestiži.
6. Zcela destruovaný systém vzdělávání, který vede k odchodu mladých lékařů do ciziny.
7. Odchody lékařů do ciziny kvůli lepším pracovním podmínkám. Zůstávající lékaři jsou zatěžováni vyšší odpovědností, než odpovídá jejich kvalifikaci a vyšším počtem přesčasové práce.
8. Nedodržování zákoníku práce vede k přetěžování lékařů a následně i k možným chybám lékařů, které je vystavují postihu.
9. V roce 2013přestane platit výjimka u evropské směrnice o přesčasové práci, která bude klást ještě větší nároky na personální vybavení nemocnic.

• Kvůli personálnímu nedostatku, špatné organizaci a neracionálnímu nakládání s finančními prostředky dochází ke zhoršování péče o pacienty, za něž nechtějí lékaři přebírat odpovědnost.
• Nesplněné sliby politiků – od roku 1989 jsou lékaři přesvědčováni, že nejprve se musí změnit systém a pak dojde k napravení jejich platů. Doposud se tak nestalo.
• Politické strany vedou o zdravotnictví ideologickou válku, přičemž ke změnám je třeba dohoda politiků napříč spektrem, jak je patrné v cizině.
• Zdravotnictví je resortem, kde se vystřídalo nejvíce ministrů zdravotnictví, koncepcí a rozdílných pohledů. Stále jsou nějaké volby, ať již řádné či předčasné, takže lékaři nemají záruku, že se potřebné změny uskuteční.

Strana Levice podporuje jakékoliv podobné iniciativy lékařů a zdravotních sester, které se postaví proti dalšímu systematickému zhoršování pracovních podmínek ve zdravotnictví, které má za následek úbytek kvalifikovaných zaměstnanců a zhoršování zdravotní péče.