Sucho v krajině jako důsledek nenasytnosti systému
Tak nás letos opět překvapilo sucho. V zimě nenapadl sníh, neprší. Podzemní vody jsou na dlouhodobém minimu. Lesy tvořené převážně nevhodnými dřevinami chřadnou a umírají. Výnosy polních plodin klesají, vzácné druhy rostlin i živočichů mizí z krajiny. Zahrádkáři nemohou zalévat své sazeničky, celým obcím dochází zásoby pitné vody. Nemáme ale proč být překvapeni, klimatičtí vědci, zabývající se předpověďmi vývoje globální změny, již před několika desítkami let poukazovali na to, že bude ubývat srážek, a to právě na jaře, kdy je třeba vody nejvíce. Stejně tak v nadprůměrně teplé zimě padaly spíše srážky dešťové než sněhové, a tudíž nemohl pomalu odtávající sníh dotovat podzemní vody na horší časy letních veder a sucha. Ale to už dávno víme, stačí se podívat do výstupů Mezinárodního klimatického panelu (IPCC). Politici se plni nadějí scházejí a zase rozcházejí s pokrčením ramen na klimatických summitech. Vždy vítězí „business as usual“.
Není se čemu divit, systém, který ovládl planetu Zemi, má destrukci a totální exploataci zdrojů ve svém DNA. V této fázi, kdy světovou ekonomiku, a tím pádem i politiku, ovládá 1 % nejbohatších, můžeme proti zhroucení ekosystémů, a i našeho životního prostředí, udělat jen nemnoho. Je třeba proti těmto tendencím prosazovat dlouhodobé plány na ozdravení systému, které pomohou postiženým komunitám. Plány navržené na principu trvalé udržitelnosti.
Na vině není jenom klimatická změna
Nemůžeme však problémy sucha házet jen na klimatickou změnu, bylo by to moc snadné vyhnout se takto odpovědnosti za dnešní stav krajiny. Právě neschopnost krajiny zadržovat vodu sucho zásadně prohlubuje. Nejen v České republice dochází po desetiletí ve jménu co největších výnosů k destrukci krajiny. Stále dochází k rozorávání mezí a starých polních cest pro zvýšení profitu z dotací. Stále více se alejí kácí, než sází. Stále je výhodnější mít stohektarový půdní blok než pole rozčleněné remízky. Stále se ničí tisíciletá koryta potoků a řek. Stále se zakládají lesy se stanovištně nevhodnými dřevinami.
Koronavirová krize, a po ní pravděpodobně následující krize ekonomická, nás staví před dilema, zda pokračovat v systému „business as usual“, ztělesněném vládními návrhy stavby „hladových“ dálnic, megalomanských přehrad prosazovaných betonářskou lobby a odchod od koncepce uhlíkové neutrality. Anebo podpořit investicemi ozdravění krajiny a vývoj zelených technologií, ale ne podporou korporací, tak jako nám to překládá Evropská komise. Musíme podpořit investiční plán pro komunity, který reaguje na jejich nejpalčivější problémy. Tyto investice mohou nabídnout práci pro statisíce lidí, kteří vlivem krize přišli či ještě přijdou o zaměstnání. Tito lidé se mohou uplatnit při sázení stromů a keřů, obnově starých polních cest a alejí, remízků, revitalizaci mokřadů a niv vodních toků. Musíme podpořit dotacemi příklady dobré praxe drobných zemědělců, kteří umí a chtějí pečovat o zdravou krajinu, ne zemědělské průmyslníky. Musíme podpořit pestrou skladbu lesů, kdy budou nároky dřevin odpovídat stanovištním podmínkám. Důsledkem bude lepší zadržení vody v krajině a doplnění podzemních vod, zvýšení evapotranspirace a návrat malého vodního cyklu do krajiny, kdy zeleň a vodní plochy napomůžou vytváření lokálních srážek. Bonusem bude zlepšení zdraví obyvatel, zvýšení biodiverzity i lepší estetický ráz krajiny.
