V časopise A2larm byl zveřejněn rozhovor Antonína Hořčici s renomovaným japonským ekomarxistou Kohei Saitem pod názvem „Nesmíme se bát kritizovat kapitalismus!“ říká japonský nerůstový myslitel Kohei Saito. Tento rozhovor byl uskutečněn během 9. mezinárodní nerůstové konference, která proběhla od 29.8. do 2.9.2023 v Záhřebu v Chorvatsku. Celý rozhovor je dostupný zde.

Saito v rozhovoru zdůrazňuje několik klíčových myšlenek: Ačkoliv Marx nebyl ekosocialistou, jeho ideje mají pro současný ekosocialismus velký význam. Saito se domnívá, že kombinace ekosocialistického přístupu s nerůstem může vytvořit most mezi nerůstovým klimatickým hnutím a pracujícími. Jeho koncept „nerůstového komunismu“ se snaží propojit Marxovy myšlenky s aktuálními ekologickými výzvami. Dále zdůrazňuje potřebu demokratizace ekonomiky a plánování jako alternativy k současnému kapitalismu.

Současná levice se musí otevřít novým podnětům, a Saito nabízí cestu. Levice musí hledat nové podněty a spojence a začít myslet jinak. Měla by naslouchat lidem a chránit přírodu, a hledat nové způsoby řešení dnešních problémů. Demokratický ekosocialismus, v Saitově podobě představovaný jako nerůstový komunismus, nabízí vizi společnosti, která se soustředí na zlepšení kvality života pro všechny a zároveň respektuje přírodní limity naší planety.
Ekonomický růst založený na HDP představuje kapitalismus, jeho zelenání je sice mírný pokrok v mezích kapitalismu, ale neřeší základní problémy. Změňme parametry hodnocení lidského pokroku. Existují ukazatele, jako HDI (ukazatel lidského rozvoje) a GPI (indikátor skutečného rozvoje), Měli bychom je více využívat a případně vyvinout další. Je to otázka politického rozhodnutí, jak říká Saito, tak to chtějme a dostaňme do veřejného diskurzu a do politiky.
V následujícím textu je shrnutí přednášky Kohei Saita z 9. mezinárodní nerůstové konferenci , která se , vystoupil jako první řečník hned v první pracovní den japonský ekomarxista Kohei Saito se svou přednáškou na téma:

Setkání Marxe s nerůstem. Je to možné?

V současné době čelíme řadě krizí, které Kohei Saito z Univerzity v Tokiu označuje jako „polykrize v antropocénu”. Tyto krize se projevují v mnoha formách – od ekonomické nerovnosti až po globální ekologickou krizi. Pandemie COVID-19 odhalila hluboké protiklady neoliberalismu a upozornila na naléhavou potřebu změny. V tomto kontextu se Saito obrací k myšlenkám Karla Marxe a zkoumá, jak může jeho kritika kapitalismu informovat a inspirovat současná ekologická a ekosocialistická hnutí. Saito argumentuje, že existuje „jiný Marx“, který se hlouběji zabývá ekologickými otázkami a nabízí kritiku kapitalistického způsobu produkce, který vede k „metabolickému rozkolu“ mezi společností a přírodou.

Je zřejmé, že současný systém není schopen nabídnout řešení klimatické krize. Cíl udržet globální oteplování pod 1,5 °C vyžaduje snížení emisí o 50% do roku 2030 a dosažení nulových čistých emisí do roku 2050. Avšak Pařížská dohoda, která byla považována za krok správným směrem, se ukázala jako nedostatečná a neúspěšná. Předpokládá se, že i přes tuto dohodu dosáhneme oteplování o 1,5 °C kolem roku 2030 a dokonce až o 2,7 °C v roce 2100.

Když stávající systém nemůže nabídnout řešení, musí změna přijít zvenčí. Je zřejmá potřeba radikálního teoretického rámce. V tomto kontextu se zdá, že socialistické a nerůstové myšlenky mohou nabídnout alternativní a udržitelný přístup k řešení klimatické krize. V poslední době jsme svědky oživení myšlenek socialismu a komunismu. Mezi hlavní směry patří ekosocialismus zastoupený osobnostmi jako Naomi Klein či John Bellamy Foster, participativní socialismus Thomase Pikettyho, válečný komunismus, který propagují Slavoj Žižek a Andreas Malm, a plně automatizovaný luxusní komunismus Aarona Bastaniho.

A pak je zde nerůstový komunismus. Podle Saita byl Marx vlastně zastáncem nerůstového komunismu. Jeho cílem je ukázat, že kapitalismus není řešením, ale kořenem mnoha současných krizí. Snaha o zelený kapitalismus je mýtem, který na poblémy světa nevyřeší. Nerůstový komunismus se snaží překlenout dlouhotrvající rozpory mezi socialistickými a ekologickými hnutími, protože obě strany se mohou vzájemně učit. Ačkoli bohatí ničí planetu svou nadměrnou spotřebou, rovná společnost sama o sobě není automaticky udržitelnější. Pouhý socialismus nestačí. Je třeba zpochybňovat svobodný trh a soukromé vlastnictví a více plánovat. Nerůstová vize vyžaduje radikální změnu kapitalistického způsobu produkce, přičemž socialistická tradice může sloužit jako užitečný referenční bod.

Marxismus si musí kriticky promyslet svůj dřívější naivní fetiš technologie. Zdá se, že Marxův produktivistický a eurocentrický pohled je v době globální ekologické krize přežitý. Marxova tehdejší analýza buržoazií vytvořené výrobní kapacity, která otevírá potenciál společenské práce pro “podrobení se přírodních sil člověku, strojům, aplikaci chemie v průmyslu a zemědělství, parní plavbě, železnicím, elektrickým telegrafům, vyklizení celých kontinentů pro pěstování, kanalizaci řek, …”(MECW 6: 488) již není použitelná.

V dnešní době marxistický produktivismus kritizuje nerůst, jako např. Matt Huber označuje v levicovém časopise Jacobin myšlenku nerůstu jako ekologickou “škrtací” úspornost (“ecological austerity”) . Argumentuje, že by bylo smutné vybudovat socialistické hnutí schopné převzít prostředky produkce, jen aby od samého začátku zakázalo další rozvoj výrobních sil. Socialismus podle něj není není stagnace. Saito pak odkazuje ještě na Latoucheho kritiku tradičního pojetí Marxe za nedostatečné pro kritiku současného kapitalismu, protože protože nebere v úvahu ekologická omezení a nezahrnuje kritiku společnosti zaměřené na růst. Na druhé straně Löwy kritizuje teoretiky nerůstu za to, že jedinou alternativou k produktivismu je zastavit růst úplně nebo jej nahradit negativním růstem, což by vedlo k drastickému omezení spotřeby, v jakýsi „ekologický diktát“.

Za této situaci dochází k znovuobjevení marxistické ekologie, což nám ukazuje, že existuje „jiný Marx“, který se odlišuje od tradičního vnímání jeho produktivismu. V současné době vznikají nové pokusy zkoumat možnosti spojení socialistických (rudých) a ekologických (zelených) hnutí. Pojem „metabolický rozkol“, který představil John Bellamy Foster, nás vede k úvaze o společnosti která není zaměřena na neomezený technologický pokrok, a která vnímá ekologickou krizi jako projev rozporů kapitalistického způsobu produkce.
Saito se dále zabývá vztahem mezi německým chemikem Liebigem a Marxem, zejména v kontextu ekologie a vlivu velkého pozemkového vlastnictví na půdu. Liebig byl jedním z prvních, kdo upozornil na devastaci půdy způsobenou nesprávnými zemědělskými praktikami. Marx cituje Liebiga, když hovoří o tom, jak velké pozemkové vlastnictví vede k neodvolatelnému rozkolu mezi sociálním a přírodním metabolismem. Marx po roce 1868 intenzivně studoval přírodní vědy, včetně biologie, zemědělské chemie, geologie a mineralogie. Jeho poznámky z těchto studií byly publikovány v MEGA (Marx-Engels Gesamtausgabe – Kompletní vydání děl Marxe a Engelse). V těchto poznámkách Marx zkoumal otázky vyčerpání půdy, nadměrného odlesňování, předčasného porážení zvířat a vyhynutí druhů. Tyto problémy viděl jako kritiku kapitalistického rozvoje produktivních sil.

Přestože se Saito zabývá ekosocialismem, kterému věnoval svou knihu Karl Marx’s Ecosocialism: Capital, Nature, and the Unfinished Critique of Political, skutečná podstata tohoto konceptu zůstává nejasná. Za klíčové body, které nejsou vyřešeny považuje tyto: Jak by měla vypadat společnost, kde producenti racionálně regulují svůj vztah s přírodou? Jakým způsobem může ekosocialismus napravit ten „neodvolatelný rozkol“ mezi člověkem a přírodou, který vznikl v důsledku kapitalistického rozvoje? A jak může ekosocialismus předejít pasti ekologické “škrtací” úspornosti (ecological austerity), která by mohla omezit lidský rozvoj a kvalitu života?

Marx podle Saita na konci 60. letech 19. století přehodnocoval své myšlení směrem k „ekosocialismu“. Zabýval se otázkou, zda rozvoj destruktivních produktivních sil může být vůbec považován za svobodný a udržitelný lidský rozvoj. V té době Marx začal charakterizovat schopnost kapitálu vyvlastňovat přírodu jako „loupež“ a dochází u něj k odpoutání se od produktivismu v tom smyslu, že si pravděpodobně uvědomil, že vyšší produktivní síly automaticky negarantují vyšší historický status západního kapitalismu, a tím se odpoutává i od svého eurocentrismu.

V 80. letech 19. století procházel Marx teoretickým průlomem ve svém pochopení společnosti a ekonomiky. Intenzivně zkoumal před kapitalistické a nezápadní společnosti, což mu umožnilo hlouběji pochopit dynamiku a struktury mimo kapitalistický rámec. Uvědomil si omezený rozsah kapitalistického rozvoje a naznačil možnost komunistického vývoje, který by mohl být inspirován tradičními formami vlastnictví půdy. Marxova kritika kapitalismu byla založena na jeho pozorování, že kapitalismus je v konfliktu s vědou a sám sebe podkopává. Marx pochopil Liebigovy závěry o tom, že kapitalistické metody, zejména v zemědělství, nejsou udržitelné a vyvodil z toho potřebu racionálního řízení vztahu mezi lidmi a přírodou. Dospěl tak k poznání, že stabilní společnosti bez ekonomického růstu mohou být základem pro udržitelnou a rovnostářskou interakci mezi lidmi a přírodou. Toto poznání bylo v ostrém kontrastu s jeho dřívějšími názory. V konečném důsledku Marxova poslední vize komunismu byla založena na ideji rovnostářského a udržitelného nerůstového komunismu.

V knize „Marx in the Anthropocene: Towards the Idea of Degrowth Communism“ je popsán koncept nerůstového komunismu, který se výrazně liší od tradičního produktivistického přístupu marxismu. Zatímco ekosocialismus nevylučuje možnost dalšího udržitelného ekonomického růstu po překonání kapitalistické produkce, nerůstový komunismus tvrdí, že růst po určitém bodě není ani udržitelný, ani žádoucí, dokonce ani v socialismu. Cílem nerůstového komunismu je omezit konkurenci a snížit produkci, aby bylo možné napravit metabolický rozkol. Vzniká zde však otázka, zda tento přístup neznamená jen další formu omezení či škrtání (austerity).

V Kritice Gothajského programu z roku 1875 Marx prezentuje svou vizi vyšší fáze komunistické společnosti. V této fázi již nebude existovat podřizování jednotlivce dělbě práce, což znamená, že protiklady mezi duševní a fyzickou prací zmizí. Práce se stane nejen prostředkem k životu, ale také hlavním cílem života. Jakmile se produktivní síly rozšíří s celkovým rozvojem jednotlivce a společné bohatství bude hojněji proudit, společnost může překročit omezený horizont buržoazního práva. V této fázi bude společenským heslem: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“

Tento Marxův slavný výrok je interpretován tak, že není nutné jej chápat produktivisticky. Pouhé zkrácení pracovní doby nestačí, protože je třeba překonat dělbu práce a protiklady mezi duševní a fyzickou prací. To zahrnuje rotaci pracovních pozic, sjednocení konceptu a rovné rozdělení úkolů, což vede k demokratizaci produktivní a reprodukční práce a demokratickému plánování. Je také nezbytné, aby práce byla atraktivnější a aby společenská produkce a reprodukce byly zaměřeny na uspokojení základních potřeb všech. Komunismus neznamená „soukromé tryskáče pro všechny“ ani vizi „ekologické úspornosti“. Komunismus usiluje o společné bohatství prostřednictvím sdílení, vzájemné pomoci a zajištění přístupu k základním potřebám pro všechny. Místo komodifikace je požadována komunalizace bohatství.

V závěru své přednášky Saito uvedl, že je nezbytné přehodnocení současného ekonomického modelu v kontextu vážných systémových krizí, ve kterých se nacházíme. Pouhá investice do zelených technologií nestačí k řešení těchto krizí. Je nezbytné radikálně přemýšlet o novém ekonomickém modelu. Nerůstový komunismus nabízí novou vizi pokapitalistické ekonomiky, která podporuje život a svobodný rozvoj všech lidí v rámci planetárních hranic.