Zaměstnanecké spoluvlastnictví: 1968 a 1989

Představme si, že je listopad roku 1989. Ani nemusíme chodit ven, abychom viděli ty davy protestujících lidí. Za co ty davy lidí v ulicích demonstrují? Jejich požadavky jsou docela obyčejné – větší výdělky, konec nedostatku zboží, právo na vzdělávání a cestování, konec drancování životního prostředí; a také spravedlivější ekonomické uspořádání. To znamená konec státního monopolu na vlastnictví všech podniků, povolení soukromého podnikání, ale také větší výdělky za jistě poctivou práci a tzv. demokratizace ekonomiky. To znamená, že lidé pracující v podnicích budou moct o své práci i výdělcích spolurozhodovat a nebýt závislí na zájmech a rozmarech nomenklaturních kádrů státostrany i státofirmy či dobré vůli tzv. Revolučního odborového hnutí plnícího spíše zájmy strany než zájmy zaměstnanců.

Ve vzduchu je cítit, že se blíží převratná změna. Ale téměř nikdo z protestujících si nedokáže představit, že ta změna bude až taková. Nedokáží si to představit ani disidenti, studenti a umělci, kteří horlivě diskutují o budoucích nových poměrech, pokud to takzvaně vyjde. Ukrývají se před obušky policistů i konfidenty StB, tisknou a vylepují letáky, telefonují kam se dá a vaří kafe komu se dá. Tím rozšiřují síť podporovatelů radikální celospolečenské změny, o které si ani nemyslí, že by měla být revoluce – síť, do které se chytá stále více členů a členek KSČ. A jednou z myšlenek, která je v rostoucím hnutí na denním pořádku, je demokratizace ekonomiky a s ní spojená zaměstnanecká samospráva.

Ostatně, komunisté u moci sami připravili určitou vizi liberalizace a oživení ekonomiky. Přesněji, převzali myšlenku Perestrojky od sovětského vůdce Gorbačova. Jak ale bylo obecně známo, byla to reforma napůl. Umožnila by osamostatnění manažerského vedení jednotlivých podniků od státu, drobné soukromé podnikání, cenotvorbu podle nabídky a poptávky. Ale chyběl jakýkoliv demokratizační prvek pro zaměstnance podniků. Demokratizace by se týkala jen vrcholných manažerů a podnikatelů. Je hloupé přemítat coby kdyby, ale kdyby rozpad východního bloku neproběhl a stále bychom tu měli autoritářsko socialistický režim, ovšem po Perestrojce. Ekonomické uspořádání by se zřejmě příliš nelišilo od toho dnes skutečného. Drtivá většina ekonomiky by stejně jako teď byla v rukou hrstky mocných soukromých vlastníků – oligarchů se zákony pojištěným vlivem na politiku. Perestrojka de facto nebyla nic jiného než poněkud polovičatý přechod k neoliberálně kapitalistickému uspořádání, ke kterému se v 80. letech obracel celý západní svět.

Snad štěstí, že mnozí „revolucionáři,“ ve značné míře z řad reformních a liberálně smýšlejících komunistů, mají stále v čerstvé paměti Pražské jaro a volání po socialismu s lidskou tváří. Doufají, že něco takového se podaří zopakovat, tentokrát už úspěšně. Proč by na nás Gorbačov posílal tanky, jako tehdy Brežněv, že? Lidé v ulicích, na univerzitách, v divadlech a kavárnách rozhodně nepočítali s tím, že skončí socialismus. Jen proběhne jeho polidštění. Jistota práce a pečující stát zůstanou. Zmizí nopak cenzura a represe proti kritikům režimu, taktéž i neomezená a nikým nekontrolovaná moc stranických kádrů. Zdálo se to být dobré pro všechny. Desetitisíce lidí cinkajících klíči stále nemá tušení, jak je to na západě, kde vehementně prováděná liberalizace trhů vedla k masivnímu zdražování základních lidských potřeb, především bydlení; zavírání velkých průmyslových podniků a s tím spojenému enormnímu nárůstu nezaměstnanosti. A co měl v hlavě Václav Klaus a jeho kolegové, si v nejhorších snech nedokázali představit ani reformní komunisté.

Zaměstnanecká samospráva byla jednou z klíčových součástí ekonomických reforem Oty Šika v roce 1968. Byly součástí liberalizačního balíčku, který měl zajistit akceschopnost i mezinárodní konkurenceschopnost ekonomiky, přitom neslevit z požadavků na sociální zajištění. A jak jistě dobře víme, slibně nastartovanou reformu v zárodku zarazily tanky „spřátelených“ vojsk. Ota Šik si velice dobře uvědomoval, že ekonomika musí být podřízena potřebám lidí (nikoliv státostraně a státofirmě zvané KSČ, a ovšem ani zájmům všemocných soukromých vlastníků). Toho je možné docílit především demokratickým zapojením občanů do ekonomického rozhodování.

Na pár měsíců se podařila i realizace. Ve státem vlastněných podnicích vznikly Rady pracujících. Všichni zaměstnanci mohli do těchto rad volit svoje zástupce. V kompetenci zástupců pracujících bylo hlasovat a spolurozhodovat o využití rozpočtu podniku, o podmínkách na pracovišti a bezpečnosti práce, a také o obchodních strategiích. Měly tím reálný podíl na manažerském rozhodování. Nemohly však rozhodovat o navazování a ukončování zaměstnaneckých poměrů, taktéž o výši mezd. Tím by se jejich působnost překrývala s odbory, které mají zůstat nezávislé (jakž takž nezávislé, protože odbory byly přímo organizační složkou KSČ, nicméně na rozdíl od jejich dnešní plné nezávislé formy měly možnost prosadit reálné změny).

Rady pracujících byly už ve své podstatě navrženy tak, aby u nich fungovaly samoregulační mechanismy. Předpokládalo se, že sami zaměstnanci mají zájem na ziskovosti a efektivnosti svého podniku. Díky tomu si budou ze svých řad volit ty nejschopnější, kteří ale chápou potřeby pracujících. Vzniká tím tedy tlak na nalezení rovnováhy mezi ziskovostí výroby a komfortními pracovními podmínkami (lidově řečeno, aby se zaměstnanci nepředřeli). Pracující jsou také lidé s většinovými životními potřebami. Tudíž nejlépe ví, co společnost potřebuje. Tím se řešily dobové nešvary, kdy podniky vyráběli zboží, které nikdo nechtěl a naopak nevyráběly zboží, kterého byl nedostatek. Odborně řečeno – rady pracujících ze své podstaty vytvářely tlak na rovnováhu mezi produkcí a sociální reprodukcí. Volené funkce v Radách pracujících byly čestné, bez finanční odměny. Tím bylo zamezeno odtržení zájmů členů rady od zájmů většiny ostatních pracujících – stali by se de facto manažeři soukromě vlastněných podniků sledující co největší zisk bez ohledu na zájmy zaměstnanců.

Ještě jednou v našich dějinách prvky zaměstnanecké samosprávy došly realizace, a to na počátku 90. let. Ano, říkalo se tomu kuponová privatizace. Původní myšlenka byla, že každý pracující si koupí kousíček podniku, ve kterém pracuje. Tím jako minoritní akcionář získá částečné spolurozhodovací právo i nárok na nějaké ty drobné z dividend, pokud bude podnik ziskový. Znamenalo by to, že každý zaměstnanec od ředitele po uklízečku by byl sám sobě manažerem a spousta sobě rovných maličkých manažerů a manažerek bude tlačit svoje podniky k výše zmíněné rovnováze produkce a sociální reprodukce. A především, socialistické státem vlastněné podniky by se v souladu s nejvyššími ideály socialismu staly vlastnictvím lidu, byly by kompletně převzaty všemi svými zaměstnanci a zaměstnankyněmi. To se samozřejmě nesmělo stát.

Proto, jak dobře víme, byly podmínky kuponové privatizace nastaveny úplně jinak. Za prvé – koncept kuponové knížky znamenal, že člověk si koupil podíly v celé řadě různých podniků po celé zemi. Bylo spíše štěstí, pokud si koupil i kupon podniku, kde pracuje. Tím byla zlikvidována jakákoliv možnost, že by akcionář měl na podniku nějaký osobní zájem. Za druhé – zakoupené podíly byly volně obchodovatelné. A za třetí – neexistovala důvěra, že investice do spoluvlastnictví podniků se vyplatí, tedy že podniky budou ziskové. Ze všech stran jsme slyšeli zprávy, že naše firmy jsou ztrátové, zastaralé a tím pádem nekonkurenceschopné na volném mezinárodním trhu. Jediné co je může zachránit je svěřit je do rukou bohatého a zajisté technicky vyspělého zahraničního kapitálu, případně domácím tzv. nejschopnějším manažerům, kteří přece když rozumí penězům, rozumí určitě všemu. Byli jsme přesvědčování, že jedině maximální možný zisk přinese dobro všem – i těm, kteří celý ten zisk svýma rukama odmakají. Záhy jsme zjistili, že zájmy vyspělého západního kapitálu i onoho nejschopnějšího národního kapitálu jsou často úplně jiné – zbavit se konkurence a sebrat jednorázový zisk. Ano, říká se tomu tunelování – paradox, kdy vlastníci mají prospěch ze zničení své vlastní firmy.

Není proto divu, že z kuponových knížek za tehdejších 1000 Kčs se stala toxická aktiva, jejichž hodnota střemhlav padala do záporných čísel. A není divu, že dříve než se to stalo, většina kuponových akcionářů je zavčasu prodala těm, kteří slibovali jistotu desetinásobku namísto zdlouhavé práce jednoho mravenečka v mraveništi, který možná udrží podnik nad vodou.

První případ zaměstnanecké samosprávy v praxi měl naději, bohužel mu nepřála politická situace. Druhý případ už ve své podstatě sloužil něčemu úplně jinému a skončil fiaskem. Nicméně, na myšlenku zaměstnanecké samosprávy, aspoň si myslím, nemusíme zanevřít. Co je potřeba k tomu, aby to fungovalo v dnešních podmínkách, si povíme příště. Mimochodem, víte, že rady zaměstnanců dovolují i dnešní zákony? Toho by se dalo využít. Anebo ne? Těšte se na příští díl našeho popularizačního seriálu.