Zaměstnanecké spoluvlastnictví II

Představte si, že byste si koupili kousek firmy, ve které pracujete. Je to možné. Třeba v případě, že máte to štěstí, že akcie vašeho zaměstnavatele jsou veřejně obchodovatelné na burze. Jelikož ona veřejná obchodovatelnost není úplně tak veřejná, pravděpodobně nebudete splňovat podmínky vstupu na burzu. A tak zajdete do banky a sjednáte si investici do podílových fondů – takových, které mají v portfoliu i akcie korporace, ve které pracujete. A okamžitě vložíte do těchto akcií vaše úspory.

Nedbáte na naléhání investičního poradce, že byste měl diverzifikovat portfolio, tedy rozložit investice do co nejvíce různých cenných papírů. Chcete jediné: koupit si co největší kus vás zaměstnávající firmy, jaký si jen můžete dovolit.

Tím pochopitelně očekáváte, že vaše investice se zhodnotí tím lépe, čím více bude taky vaše firma vydělávat. Proto přidáte na svém pracovním úsilí. Ba dokonce, budete dřít jako kůň. Záhy zjistíte, že celá ta dřina je k ničemu. Obchodní výsledky firmy mnohem více závisí na manažerských rozhodnutích než na pracovní výkonnosti jednotlivých dělníků a dělnic. Proto je nutné využít další právo přirozeně plynoucí ze spoluvlastnického podílu: právo na spolurozhodování.

Kdesi v hloubi webu taky vaší korporace najdete zmínku o tom, že se bude konat každoroční valná hromada akcionářů. Jelikož se jedná o nadnárodní korporaci, budete si muset udělat výlet, řekněme, do Londýna. Kráčíte si to moderní business čtvrtí Canary Wharf a už po vstupu do jednoho z mrakodrapů s fasádou naleštěnou jako Rolls Royce britské královny se setkáte s udivenými pohledy. Milému, ale přísnému recepčnímu tak tak vysvětlíte, že by vás měl pustit dál. A pánům v oblecích jeden jako druhý připadá zatraceně divné, co tu děláte. Vy jste tu fakt osobně? Vy nemáte plnou moc?

Jsou to spolupracovníci banky jako je ta, u které máte účet. Drobní akcionáři stejně jako vy jim podepsali plnou moc, aby záležitosti drobných akcionářů řešili za ně a šlo jim o jediné, vymáčknout z akcií taky vašeho podniku v rámci možností co největší výnos. Na rozdíl od vás umí číst nezáživné sloupce čísel z Excelovských tabulek na prezentacích. A díky tomu ví, jaký pomyslný čudlík zmáčknout, aby křivka trendu na grafu dostala vůli se pohnout nahoru. A tak na jednání sedíte, koukáte a zjišťujete, že za takových podmínek je i vaše právo na spolurozhodování k ničemu.

Rozhodnuto, odklepnuto. Ani pořádně nevíte, co bylo odklepnuto a nasedáte do letadla na zpáteční spoj. O několik týdnů později taky vaše firma optimalizuje personální stavy. Máte padáka. Křivka na grafu vystřelila nahoru a nakreslila krásný lokální peak (jak říkali ti učení pánové z banky) – efekt snižování nákladů na lidské zdroje k radosti investorů nádherně zabral. Útěchou vám může být, že roční výnos z podílových fondů vám zaplatil asi desetinu ceny zpáteční letenky do Londýna.

Najednou si vzpomenete, že jeden váš kamarád cinkal klíči 17. listopadu v devětaosmdesátém. Na transparentu měl napsáno „zaměstnanecká samospráva.“ Než se odhodláte mu zavolat, chvíli brouzdáte internetem a zjistíte, že zaměstnaneckou samosprávu si dala za téma i jistá zbrusu nová levicová strana. 

Začne vás to zajímat. Co, kdyby mít podíl na vlastnictví svého zaměstnavatele bylo úplně normální? Co kdyby to opravdu znamenalo k platu podíl na zisku navíc? Ale také spoluzodpovědnost za ztráty? Co kdyby právo na spolurozhodování bylo opravdu reálné? Dala by se s ním zastavit opravdu zlá manažerská rozhodnutí. Co kdyby to právo na spolurozhodování měli a využívali všichni vaši kolegové a kolegyně – chlapi z vedlejší haly, dámy na výstupní kontrole, kuchař v kantýně, uklízečka? Potom by se dalo snadno zarazit i to propouštění. Ale o tom, kde se vzala myšlenka zaměstnanecké samosprávy, a co je nutné k tomu, aby opravdu sloužila běžným pracujícím lidem jako jste vy, si povíme příště.