Kdy se z práva stává nástroj moci a proč je na radnicích tak těžké nepodlehnout tlakům velkých hráčů? Pavla Čižinského, našeho kandidáta do podzimních senátních voleb v Praze 1 a člena Celostátního výboru strany Levice, vám představujeme v patnácti otázkách. Otevřeně v nich reflektuje svou zkušenost z čela radnice, z každodenní advokátní praxe i to, proč dnešní společnost nutně potřebuje sebevědomou levicovou politiku, která neuhýbá před problémy.

Cesta k právu a politice

1. Jsi právník, advokát, bývalý starosta Prahy 1, zastupitel a kandidát Levice do Senátu. Kdy se pro tebe právo přestalo jevit jako neutrální systém pravidel a začalo být otázkou moci?

Mám zážitek z kina, když mi bylo 17 a viděl jsem oskarový film o nespravedlivém procesu v Severním Irsku In the name of the father. Říkal jsem si tehdy: jak se mohly takové justiční zločiny dít na Západě? Že by někdo nevinný seděl 15 let, to se přece dělo jen v komunismu! Rozhodl jsem se, že budu právníkem. A od té doby se mi mé stále katolicky a antikomunisticky, leč sociálně vychované oči stále více otevírají nespravedlnostem tohoto světa, nicméně nevím, zda jsem schopen určit nějaký zásadní zlom. Angažmá proti sudetofobii v Antikomplexu? Zkušenost s komerčním zdravotním pojištěním cizinců? Šok, že čeští katolíci v podstatě akceptovali Dominika Duku? Diskuse v rámci ProAltu? Izolace, do které jsem se dostal po svém odvolání z funkce starosty? Česká podpora genocidy v Gaze? Nevím.

2. Ve veřejném prostoru jsi často spojován i se svým bratrem Janem Čižinským. V čem se vaše politické cesty potkávají, a kde se jako člen Levice vydáváš dál nalevo?

Svého bratra Jendy si velmi vážím a myslím, že jsme i spolu udělali kus práce pro Prahu. Nicméně já jsem rozhodně levicovější a izraelským vražděním v Gaze a nástupem Donalda Trumpa došlo k jakémusi „únosu mainstreamu“. Už jsem musel říci: Zde stojím a nemohu jinak!

Praha 1 jako laboratoř kapitalismu

3. Byl jsi starostou Prahy 1 v letech 2018–2020. Co tě tahle zkušenost naučila o tom, jak reálně funguje moc developerů, turistického byznysu a velkých vlastníků nemovitostí?

Nejhorší je démonizace aktivistů, kteří jsou v současném mediálním světě zkrátka nepřijatelní. Zbývají tedy už jen politici, kteří NEJSOU aktivisty. To v praxi znamená, že tito politici potřebují mít z politiky příjem, aby měli z čeho žít. A aby měli tento příjem, tak musejí, až na výjimečné úspěchy jako třeba měl můj bratr v Praze 7, dělat kompromisy s ostatními. Respektive musí „být s nimi řeč“, musejí „mít koaliční potenciál“. To nemusí být hned přímo korupce, ale z principu to zeslabuje onen drive na změny, který voliči (vlastně) požadují.

Občas se mě někdo optá: Hele, a tohohle developera, kdo z vedení Prahy 1 ho podporuje? A já často musím říci: No, vlastně všichni. Pokud někdo v pražské komunální politice opravdu zkouší dělat to, co sliboval v kampani, tak ho ostatní považují za naprostého blázna. Ostatně jednou v roce 2021 před jednací síní zastupitelstva skutečně stála taková ta stará sanitka – Škoda 1203. ODS Praha 1 se k tomu nehlásila, ale jeden její člen se na mikrofon trochu podřekl.

4. Levice o tobě uvádí, že se ti podařilo zabránit rozprodávání obecních bytů a vjezdovým rampám do garáží na Václavském náměstí, ale že se nepodařilo zkrotit Pentu na Masaryčce. Kde podle tebe komunální politika skutečně může měnit poměry, a kde naráží na systémové limity?

Pražská komunální politika trpí tím, že lidé volí podle celostátních témat (např. dle tzv. „Antibabiše“), ale nemají takovou míru mediální a institucionální kontroly jako na úrovni (celo)státu. Navíc v současném pravicovém diskurzu, který je z definice vůči změnám opatrný, je pro komunální politiky snadnější odmítat iniciativy ostatních než nějaké vlastní aktivity vyvíjet. Hlavně ale hrají volby a volení zástupci stále menší a menší roli.

5. Praha 1 je extrémní laboratoř kapitalismu: byty jako investice, centrum jako turistická kulisa, místní lidé vytlačovaní pryč. Jak by podle tebe vypadala levicová politika bydlení pro Prahu i celé Česko?

Levicová politika vypadá všude stejně: méně soukromého zisku, více bydlení (pro co nejvíce lidí v co nejlepší kvalitě). Na druhou stranu si nejsem jist, zda existuje nějaká specificky levicová odpověď na overturismus. Budu o tom přemýšlet.

O nerovnosti před zákonem a právní pomoci

6. Jako advokát zastupuješ lidi proti státu, úřadům, policii, ministerstvům nebo jiným mocným institucím. Máme v Česku třídní justici?

Takto bych to neřekl, byť třeba srovnání trestněprávního přístupu ke squatterům s přístupem k politikům zneužívajícím svou funkci bije do očí. U prvních se dovodilo, že i pouhý pobyt na střeše (prázdného neužívaného domu) je neoprávněným užíváním, za které má být dotyčný soudně trestán. U politiků prodávajících obecní majetek pod cenou se naopak víceméně přijalo, že si to mohou odůvodnit. Nebo jiným příkladem je trestání neplacení daní až od výše 100 tisíc Kč, zatímco neoprávněné braní dávek se trestá již od 10 tisíc Kč. Často ale vnímám jako větší problém obecnou nepřiměřenou tvrdost postupu zejména státních zástupců, a to jak vůči chudým, tak i vůči bohatým.

7. Bohatý člověk, korporace nebo stát si mohou dovolit právníky, znalce a čas. Chudý člověk často nemá peníze, energii, informace ani sociální kapitál. Není pak „rovnost před zákonem“ spíš formální fikce?

No, já bych dnes už asi řekl: zaplať pánbůh alespoň za tu formální fikci. Může být hůře. Česká justice je v lecčems docela sociální, třeba u promíjení soudních poplatků. Já vidím častěji jako problém to, že o menší věci se soudní spory zkrátka nevyplatí: reklamace vadného zboží za 10 tisíc je pro mnoho chudších lidí velkou hodnotou, ale soudit se o to v situaci, kdy pražští advokáti mívají (respektive míváme) hodinové sazby kolem 3 tisíc (a ani v případě úspěchu náhrada nákladů řízení neproplatí vše), nedává smysl.

8. Jak často podle tebe justice, policie nebo úřady automaticky vnímají chudého, nemocného, cizince nebo marginalizovaného člověka jako podezřelého, zatímco firma, úřad nebo jiná instituce působí jako důvěryhodná autorita?

Větší problém než u justice vidím u médií. Říká se mi to těžko, ale nedemokraticky ustanovovaní soudci fungují často lépe než demokraticky volení politici. Soudní rozsudky jsou plné formalit a citací zákonů, což je dělá nepřehlednými, a někdy maskují nepřezkoumatelnost. Ale řeči politiků jsou plné současného pravicově-xenofobně-antikomunisticko-represivně-depolitizovaného diskurzu, který je pro demokracii nebezpečnější.

9. Co by se muselo změnit, aby právní pomoc nebyla luxusem? Stačí lepší systém ex offo obhajoby a bezplatných poraden, nebo potřebujeme hlubší změnu celého nastavení spravedlnosti?

Vycházím z lidskoprávního přístupu a nejlepší mi přijde kombinace obou výše uvedených přístupů: veřejnými zdroji financované, ale nestátní Centra právní pomoci spolupracující i s advokáty. Tento systém by zajišťoval i určitou nezávislost poskytovatelů právních služeb, a je dostupnější a levnější než ustanovování advokátů soudem. Ale pokud jde o nějakou komplexnější kritiku „buržoazního práva“, tu nemám nastudovanou, natož promyšlenou.

10. Měly by odbory, levicové strany a sociální hnutí budovat vlastní síť právní obrany, pro zaměstnance, nájemníky, dlužníky, cizince, invalidní lidi, pojištěnce i aktivisty?

Určitě ano, je to možná i můj dluh. Nelze spoléhat na stát.

11. Zastupuješ jednoho z obviněných v kauze pardubického požáru, ke kterému se přihlásila skupina The Earthquake Faction. Obvinění vinu odmítají a případ je mediálně mimořádně vyhrocený. Co můžeš obecně říct, bez porušení advokátní mlčenlivosti, o riziku, že se z trestního řízení stane politický proces?

Museli bychom si definovat pojem politický proces. Ale samotná kvalifikace skutku jakožto terorismu je – myslím – nepochybně politickým rozhodnutím.

Solidarita a sociální spravedlnost

12. Jsi aktivní v solidaritě s Palestinou, ale zároveň podporuješ Ukrajinu proti ruské agresi. Dá se podle tebe držet konzistentní internacionalistická pozice: proti okupaci Ukrajiny, proti izraelské okupaci Palestiny, proti českému šovinismu vůči sudetským Němcům a obecně proti národnímu pokrytectví vlastního státu?

Děkuji straně Levice, že se o to snaží, byť je napadána ze všech stran.

13. Věnuješ se i právu sociálního zabezpečení. Co je dnes největší problém u invalidních důchodů: přísnost posudků, délka řízení, nedostatek posudkových lékařů, nebo nedůvěra systému vůči nemocným lidem?

Jako advokát se potkávám jen se specifickým výsekem obětí tohoto systému. Nejvíce narážím na nekvalitní rozhodování posudkových lékařů, nemohu nepoužít slovo „random“. A systém je nastaven tak, že posuzovaný se posílá k různým posudkovým lékařům a čeká se, zda mezi nimi nepropukne spor. A advokáti to vlastně jen bezmocně sledují.

14. Není dnešní systém invalidních důchodů postavený na podezření, že nemocný člověk přehání nebo podvádí? Jak by vypadal systém postavený na důvěře, důstojnosti a právu na přežití, zvlášť po pandemii a u dlouhodobých, špatně měřitelných nemocí?

Každý takový systém vyžaduje určitou kontrolu. Spíše se bavme o tom, zda opravdu je třeba lidi do práce nutit. Ano, v takovém systému pak představuje invalidita jakýsi „kapitál“, se kterým by se nemělo švindlovat. Hledejme takové uspořádání, ve kterém invalidní lidé i neinvalidní lidé uspokojí co nejvíce svých potřeb s co nejmenším kontrolováním. Nepodmíněný základní příjem jde tímto směrem.

15. Kdybychom přijali tezi, že český „systém spravedlnosti“ často spíš konzervuje třídní nerovnost, než aby ji napravoval, jaký je první praktický krok, kterým ho začít lámat?

Obávám se, že prvním krokem je tento nedokonalý systém vůbec uhájit proti současným oligarchicko-fašistickým útokům, které proti němu zejména současný trumpismus vede.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor vedl Tomáš Starý.