Spolupředsedkyně strany Levice Markéta Juřicová napsala pro Solidaritu článek, který Vám nabízíme.

V poslední době, kdy v celé Evropě dochází k výraznému posilování pravice, se opět rozhořela debata o spolupráci na levici. Mezi zástupci zejména konzervativnější části levicového spektra se ozývají hlasy volající po vytvoření velké koalice společně se Stačilo!. Většina české levice ale spolupráci s touto koalicí i se samotnou KSČM odmítá. U stran, jako je SOCDEM nebo Zelení, je na vině zejména zarytý antikomunismus a strach z negativních mediálních dopadů, což zástupci KSČM rádi připomínají. Nad způsobem, jak zachránit českou levici, přemýšlí úplně všichni. Může být koalice s KSČM/Stačilo! řešením? Je antikomunismus skutečně jediným důvodem, proč s KSČM nechtějí ostatní levicové síly spolupracovat? A nemůže si KSČM za to, že je odkázána na partnery z řad krajní pravice, tak trochu sama?

Pragmatismus, kompromisy a krajní pravice

V evropských volbách kandidovala KSČM v koalici Stačilo! po boku konzervativně pravicové SD-SN (Spojení demokraté – Sdružení nezávislých) a nacionalistické ČSNS (Česká strana národně sociální). Mimo nejvýraznějších osobností, předsedkyně KSČM a lídryně kandidátky Kateřiny Konečné a bývalého člena Pirátské strany Ondřeje Dostála, který vystupoval například na demonstracích Jindřicha Rajchla, se na kandidátce objevila například Petra Rédová, bývalá členka Rajchlova PRO dokumentující „nebezpečnost vakcín proti COVID-19“, lobbista a bývalý člen předsednictva pravicové ODA Jan Skalický, agrobaron a politický turista Zdeněk Jandejsek nebo členka spolku Svatopluk (který se „hlásí k tradiční levici“, ale „dívá na svět očima konzervativní pravice“) Jana Turoňová.

KSČM toto složení koalice obhajuje prostým pragmatismem. V evropských volbách získala koalice Stačilo! 9,56 procenta, což z KSČM v přepočtu na procenta činí nejsilnější nominálně levicovou stranu v ČR. Oblíbeným narativem členů KSČM je, že pro úspěšné prosazování levicového programu je třeba se dostat k moci i za cenu kompromisů. Co však tyto „kompromisy“ znamenají v praxi? 

Máte propracovanou ideologii? A mohla bych ji vidět?

Když se podíváme na program koalice Stačilo! do Evropského parlamentu, nejen každého marxistu, ale každého progresivně levicově smýšlejícího člověka musí na první pohled praštit do očí body jako „Zastavení nelegální migrace“ nebo „Konec zeleného blouznění, ochrana přírody s rozumem“. Pro lepší vstřebání dojmu si nyní prohlédněme celý text bodu o migraci:

Masová migrace do EU je bezpečnostním rizikem. Časově omezený azyl je nástrojem pro pomoc potřebným, ale nesmí vést ke zhoršení bezpečnostní a sociální situace v hostitelské zemi. Pašování lidí považujeme za formu otrokářství.
Hrozbou EU není vláda Maďarska, ale jsou jí vlády Řecka, Španělska, Itálie a dalších zemí, které mají a nechrání vnější hranici EU, nebo dokonce přímo pomáhají dovážet migranty. Politici, kteří migrační krizi způsobili a kteří trestají státy, které se proti ní snaží bojovat, se už nikdy nesmí dostat k moci.
POŽADUJEME účinná opatření pro zastavení masové migrace do EU, zejména ochranu hranic, efektivní národní azylovou a návratovou politiku a likvidaci byznysu pašeráků lidí.
ODMÍTÁME kvóty na přijímání migrantů odsouhlasené Fialovou vládou.
ZAJISTÍME, aby okrajové státy EU a schengenského prostoru i agentura Frontex skutečně a účinně chránily vnější hranici. ZASTAVÍME zneužívání evropských dotací k tlaku na politiky členských států odmítající imigraci. Rázně ZAKROČÍME proti pašování lidí. UKONČÍME financování neziskových organizací, které otrokářům pomáhají převážet migranty na území EU. PROSADÍME rychlou a účinnou návratovou politiku migrantů do výchozího, nebo jiného bezpečného státu.

Nejen že program obsahuje klasická klišé, která dnes bohužel omílá kdekdo, jako je odmítání kvót na přijímání migrantů, zdůrazňování starosti o bezpečnostní situaci v EU nebo „boj proti pašování lidí“ (s tím jediným by se dalo souhlasit), celý programový bod Stačilo! o migraci by se skvěle vyjímal přinejmenším na stránkách SPD. Požadavek důslednější ochrany hranic ze strany okrajových států EU a Frontexu zní v kontextu událostí z posledních let, jako například uvěznění německé kapitánky Caroly Rackete, která v roce 2019 zakotvila s lodí se zachráněnými migranty u ostrova Lampedusa italskou vládou, nebo tragédie u města Pylos, při které v důsledku násilného tažení plavidla Frontexem a řeckou pobřežní stráží zemřelo 600 migrantů, více než děsivě. Kolik lidí má být na hranicích ještě zabito, aby byla ochrana dostatečně důsledná?

Maďarská vláda, kterou koalice Stačilo! v tomto programovém bodu obhajuje, je nechvalně proslulá nejen nelidským přístupem k migrantům, ale také potlačováním práv LGBT komunity, práv žen, potlačováním svobody tisku a zatýkáním levicových aktivistů. Škoda, že Stačilo! nezvážilo navázání spolupráce také s premiérem Fialou, se kterým by se koalice v oblibě maďarské vlády náramně shodla. Jistě si všichni vybavujeme onu slavnou fotografii Petra Fialy z roku 2015 u plotu proti migrantům, který nechal na hranicích s Chorvatskem postavit Viktor Orbán. Odpor proti migraci je koneckonců pro Stačilo! jedním z klíčových témat, podle kterého si politické partnery vybírá. K tomu se však dostaneme později.

„Ukončení financování neziskových organizací, které pomáhají převážet migranty“ je jen třešničkou na dortu. Všichni si moc dobře pamatujeme na rok 2015, kdy vypukla takzvaná uprchlická krize a kdy každý levicový a antifašistický aktivista z vlastních prostředků pomáhal, jak jen mohl – od služeb na pražském hlavním nádraží, přes poskytnutí ubytování nebo materiální podpory až po organizaci a účast na demonstracích proti islamofobii. Tehdy se k financování pomoci migrantům Evropská unie příliš neměla a uprchlíky z muslimských zemí si namísto zavedení efektivní integrační politiky evropské státy přehazovaly jako horký brambor. V roce 2022 po vypuknutí války na Ukrajině byl přístup EU i jejích členských států o něco lepší – přeci jen, většina Ukrajinců jsou bílí křesťané. Čeští zaměstnavatelé navíc rádi využili přílivu masy lidí v zoufalé situaci, kteří rozumí česky dostatečně na to, aby poslouchali pokyny vedoucích, ale dostatečně málo na to, aby se mohli bránit vykořisťování a odírání ze strany místních firem. Na romské uprchlíky z Ukrajiny od začátku celá Evropa jaksi „pozapomněla“ a podobný osud po utichnutí největšího haló okolo začátku ruské invaze čekal i ty ostatní. Jediný, kdo uprchlíkům po celou dobu bez ohledu na původ, barvu kůže nebo náboženské vyznání konzistentně pomáhá, jsou dobrovolnické iniciativy, jako je v ČR Iniciativa Hlavák, jejichž členové vše dělají nejen bez nároku na odměnu, ale navíc opět z vlastních prostředků. Neziskové organizace na pomoc migrantům, které jsou částečně financovány z prostředků EU, samozřejmě existují také, ale když se podíváme na jejich financování blíže, jedná se ze strany EU o mizivý podíl. Stejně jako u jakýchkoliv jiných organizací v neziskovém sektoru stojí jejich fungování spíše na sponzorech, kteří nemají s Evropskou unií jakožto institucí nic společného. Nesmyslné brojení proti neziskovým organizacím je jen další přejímání narativu krajní pravice ve jménu nahánění politických bodů.

Téma neziskovek se mimochodem objevuje i v kampani do krajských voleb, kdy například v programu Stačilo! pro Liberecký kraj stojí: „Do škol bohužel pronikla propaganda progresivistů a liberálních demokratů prostřednictvím politických neziskovek a organizací.“ Čelní kandidát za Stačilo! v Libereckém kraji Jan Dvořák na dotaz moderátorky předvolební debaty v TN.cz, na základě jakých výzkumů k tomu dospěli, odpověděl, že žádný výzkum nezadávali, ale jedná se o dlouholetou zkušenost lidí pracujících ve školství. Kampaň postavená na dojmech namísto faktů tedy pokračuje a co přesně bylo myšleno onou „progresivistickou propagandou“ jsme se od pana Dvořáka také nedozvěděli.

Programové body o energetice, daních nebo o mzdové a sociální politice vypadají na první pohled slibněji. Koalice Stačilo! slibuje plnou kontrolu státu nad strategickými podniky a infrastrukturou, progresivní zdanění a omezení vyvádění zisků do zahraničí nebo ochranu práv pracujících. Toto skutečně jsou levicové požadavky a jeden by si řekl, že (když pomineme celkově konzervativní vyznění programu i kampaně) jim na uvěřitelnosti ubírá jen přítomnost kandidátů za SD-SN na kandidátce. To je však bohužel omyl. Sama zvolená europoslankyně a předsedkyně zdánlivě nejlevicovější síly na kandidátce (KSČM) Kateřina Konečná se totiž v kuloárech setkává s představiteli evropského průmyslu a byznysu a podle všeho se za to „naše Kačenka“, jak Konečné byznysmeni a lobbisti přezdívají, ani nestydí. V rozhovoru pro Hospodářské noviny přiznala, že se zastává průmyslu a „snaží se hájit zájmy velkého byznysu, který tady zaměstnává lidi.“ Téma podpory firem se objevuje také v bodu o zahraniční politice, zato antikapitalismus se z programu v podstatě vypařil. 

V rámci probíhající polemiky mezi levicovými politiky o možnostech a formách spolupráce se nedávno objevil článek místopředsedy ČSNS Michala Ševčíka v časopise Argument, ve kterém zdůvodňuje koaliční spojení s krajní pravicí, problematický program a přátelení Kateřiny Konečné s nadnárodním kapitálem takto: „Levicová politika, která aspiruje na úspěch, musí být také ochotná přijmout určitý stupeň pragmatismu a politického realismu. V praxi to může znamenat dočasnou koalici s částmi národního kapitálu, pokud to přinese dlouhodobé zisky nebo umožní dosažení širších cílů. Tento přístup je sice v rozporu s některými ideologickými pozicemi marxismu, ale je důležitým nástrojem pro dosažení reálného politického vlivu.“ A doplňuje: „Postupný a postupující úspěch Stačilo! je právě založen na oné srozumitelnosti lidovým vrstvám a široké levicové rozkročenosti, která může někdy připadat teoreticky dobře vybaveným marxistům jako hereze. Souhlasím také s možnou obavou, aby Stačilo! nebylo jen nalevo natřené Babišovo ANO. Abychom se tomuto vyhnuli, máme na rozdíl od ANO propracovanou ideologii (KSČM marxistickou, ČSNS národně socialistickou), která by hrozbě extrémní ideové flexibility bránila.“ 

Odchod znovuzvolené europoslankyně za KSČM z frakce The Left kvůli „zásadní obhajobě zájmů ČR (tedy méně Green Dealu i STOPka migraci nebo zrušení práva veta)“ ovšem vypovídá spíše o opaku. Koaliční strany totiž zřejmě zapomněly, že základem marxistické ideologie není obhajoba zájmů jednotlivých států, ale boj za osvobození mezinárodní pracující třídy, což v Evropském parlamentu nejdůsledněji reprezentuje právě The Left. Oblíbený argument zástupců konzervativní levice pro spolupráci s krajní pravicí je důraz na programové průniky v ekonomických tématech a upozadění témat „kulturních“, jak se dnes v těchto kruzích s oblibou označuje například právě migrace nebo ochrana klimatu. V praxi však konzervativní uskupení, jako je Stačilo!, tato témata zdůrazňují zdaleka nejvíce, čímž ve výsledku namísto posilování levice nejen nesou odpovědnost za její štěpení, ale také napomáhají šíření narativu krajní pravice, který v posledních letech zahlcuje Evropu. Odklon od levicových hodnot má tak nejen přímé důsledky v podobě oslabení The Left odchodem Kateřiny Konečné, ale také důsledky dlouhodobé – volební úspěch koalice Stačilo! ukazuje, že přejímání krajně pravicových postojů ve volební kampani se vyplácí, což levici jako celek ve výsledku oslabuje. Těžko si představit, že by KSČM skutečně využila svého potenciálu k prosazování levicové politiky a v krizové situaci jako například při další migrační vlně riskovala ztrátu voličů návratem ke skutečně komunistickým hodnotám humanismu a solidarity.

Oportunistický přístup, kdy KSČM v kampani (i v reálné politice) využívá prosazování témat krajní pravice jako marketingovou strategii a slibuje realizaci levicové politiky, až dosáhne „reálného politického vlivu“, je s marxistickou ideologií v zásadním rozporu, socialismus totiž není vláda stranické byrokracie, nemůže jít jen shora od strany, která se dostane k moci. Socialismus je vláda samosprávných dělnických rad, a tomu musí odpovídat i politická strategie levicových stran – není možné se označovat za komunistickou stranu a nevyužívat volebních kampaní nebo dílčích volebních úspěchů k šíření komunistických myšlenek.

Kam se poděl komunismus?

KSČM ovšem ideologicky pokulhává dlouhodobě bez ohledu na Stačilo!. Již v roce 2018 při zavádění kontroverzních bezdoplatkových zón byli zastupitelé za KSČM jedni z jejich nejhlasitějších zastánců. Mnoho co říct měl například tehdejší zastupitel města Ústí nad Labem a kandidát na ústeckého primátora za KSČM Pavel Vodseďálek. V rozhovoru pro Idnes se vyjádřil takto: „Důležité je zároveň zamezit příchodu nových nepřizpůsobivých občanů, kteří se sem stěhují z celé republiky. Proto jsme podpořili bezdoplatkové zóny, vyloučených lokalit je tu již hodně a další by neměly vznikat. (…) Není to jediné řešení, ale my jsme ho podpořili, chceme zabránit vzniku dalších vyloučených lokalit a přílivu nových lidí. Je ale opravdu potřeba na celostátní úrovni schválit příslušné zákony, aby lidé, kteří nechtějí pracovat, prostě byli donuceni a neživily je dávky.“ Takové postoje se samozřejmě zcela rozchází s realitou. Romové, o kterých Vodseďálek (s použitím známé nelichotivé přezdívky, za kterou se s oblibou schovávají čeští politici, aby mohli říct, že přece nejsou rasisti) mluví, si v důsledku systémového rasismu nejen že těžko najdou práci, která by jim zaplatila důstojné bydlení (na které z úplně stejného důvodu také s největší pravděpodobností nedosáhnou), zavedení bezdoplatkových zón (a podobných opatření) ve vyloučených lokalitách navíc znamená výrazné zhoršení socioekonomické situace místních obyvatel (bez ohledu na to, jestli pracují, nebo ne), což zákonitě vede k nárůstu kriminality, prohloubení xenofobních nálad ve společnosti, následnému posilování krajní pravice a ohrožení pro jakoukoliv levicovou politiku. Ústavní soud tento otřesný zákon naštěstí v roce 2021 zrušil, škody však již byly napáchány.

Pokud chcete namítat, že soustavné populistické házení části pracující třídy přes palubu je jen předvolební fasáda, která má KSČM získat dostatek hlasů na to, aby jednou možná prosazovala levicovou politiku, jste bohužel na omylu. Nedávno jsem měla tu čest hovořit s některými z čelních představitelů KSČM, kteří mimo jiné vytýkali progresivnější části levicového spektra odmítnutí kandidovat do eurovoleb spolu se Stačilo!. Všechny tyto rozhovory přirozeně dospěly k tématu migrace, a přestože se jednalo o soukromé konverzace, některé názory mě zaskočily natolik, že se o ně nemohu nepodělit. Věřte tomu nebo ne, ale že „migrace je etnická, ne politická otázka“, „neměli bychom přijímat ani levicové politické uprchlíky ze zemí blízkého východu, protože jejich kultura je jiná a v Evropě by se nezačlenili, protože pro to nemají genetické předpoklady“, „migranti jsou do Evropy přiváženi organizovaně, aby nás nahradili“ a že „evropské ženy musí začít rodit více dětí, aby zachránily evropskou kulturu“ nevyšlo z úst Tomia Okamury, Tomáše Vandase ani Martina Konvičky, ale bývalého poslance za KSČM Leo Luzara, který strávil notnou část onoho večera přesvědčováním mě, že je v nejlepším zájmu evropské civilizace, abych porodila minimálně 6 dětí.

Komunistická strana zachráncem české ani evropské levice zkrátka a dobře není a ani jím být nemůže. Postoje KSČM ukazují na kompletní rozklad levicových hodnot ve straně, o čemž nejzřetelněji vypovídá jednání předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné, která byla už za svého působení v The Left dlouhodobě považována za nejpravicovější europoslankyni této frakce, blížící se svými názory až ke krajně pravicové frakci Identita a demokracie, a která, jak už jsem zmiňovala výše, z frakce nakonec odešla. V rozhovoru Politalk pro novinky.cz Konečná přiznala, že v minulosti neměla problém hlasovat pro návrhy poslanců od Marine Le Pen, a odsoudila cordon sanitaire vůči europoslancům z frakce Identita a demokracie slovy „Přijde mi hloupé tyto poslance posílat někam za plot, protože byli zvoleni hlasy těch stejných lidí jako všichni ostatní.“ Kateřina Konečná ovšem nezakopává válečnou sekeru s krajní pravicí jen ve volbách a v europarlamentu. Nedávno se například objevila ve „vybrané společnosti“ některých z čelních kandidátů za Stačilo!, Hany Lipovské, Marie Benešové nebo Miloše Zemana na narozeninách krajně pravicové političky Jany Bobošíkové, které mimochodem k šedesátinám popřál také americký exprezident Donald Trump. Toto faux-pas definitivní přesun Kateřiny Konečné výrazně doprava opět jen potvrzuje.

Nutno podotknout, že ne všichni členové KSČM jsou stejní jako tato část strany, která se do levé části politického spektra přiřadila zřejmě omylem. Problém progresivnějšího a uvědomělejšího členstva je trochu jiný. I přes kritiku konzervativních postojů svých stranických kolegů a upřímnou touhu po konci kapitalismu se po vyhlášení výsledků evropských voleb takřka ze všech stali obhájci koalice Stačilo!. Je jasné, že u této části členstva jde spíš o zaslepení volebním úspěchem a naivní víru v pevnost ideologie a promyšlenost kroků vedení vlastní strany než o vypočítavý oportunismus. Pokud si však členové a členky KSČM, kteří dělají politiku z přesvědčení, včas neuvědomí, že jejich strana nemá s komunistickou ideologií téměř nic společného, jednoho dne je sílící pravicové proudy v KSČM buď pohltí, nebo zcela demotivují.

Jak z toho ven?

Přestože je více než jasné, že KSČM v současném stavu české levici naději nepřinese, stále nemáme odpověď na otázku, jak tedy levicovou politiku u nás dostat na výsluní. Kromě vnějších faktorů, jako je primitivní antikomunismus, který českou politiku ovlivňuje od pádu minulého režimu a komplikuje život i těm levicovým stranám, které se ke komunismu přímo nehlásí, provází většinu levicových stran u nás naprosté ideologické zmatení. Například SOCDEM tak nejenže pokračuje v tradicích Sociální demokracie z první světové války podporou zbrojení, ve volbách zásadně používá slabá a nicneříkající hesla a jejich kampaně z poslední doby jsou notoricky známé neuvážlivým hospodařením s penězi. Při posledním pokusu předsedy SOCDEM Michala Šmardy o širší spolupráci na levici, kdy přizval ke společné schůzce zástupce levicových stran včetně KSČM, zase jednou podlehl tlaku médií a celou schůzku pro jistotu zrušil. Ptáte se, proč je to špatně, když i celý tento článek hovoří jasně proti spolupráci s KSČM? Pokud by se skutečně jednalo o setkání ke „zvážení možnosti společného postupu a koordinace aktivit v příštích měsících“ měly by levicové strany možnost vyjádřit své výhrady přímo pozvanému zástupci KSČM a teoreticky tak dát této straně příležitost něco se sebou dělat. Prosté zrušení schůzky bez pořádného vysvětlení dalo KSČM munici – oblíbeným argumentem zástupců KSČM, když v médiích zdůvodňují, proč s nimi nikdo na levici nechce spolupracovat, je totiž antikomunismus, v čemž mají sice částečně pravdu, jak jsme si ale již ukázali, celý problém je ještě mnohem hlubší. 

Koalice a spojování s KSČM v současné podobě je pro autentickou levici samozřejmě nepřijatelné, pokud by se ovšem podařilo vykřesat z hlubin strany schopné a ideologicky dostatečně silné členy, kteří v KSČM z toho či onoho důvodu stále ještě zůstávají a kteří by mohli současné vedení strany nahradit, mohla by se tato strana konečně obrátit správným směrem a stát se vhodným partnerem ke spolupráci. To však bez toho, aniž bychom takové členy aktivně vyhledávali a hovořili s nimi o situaci v KSČM a důvodech rozkolu mezi jejich stranou a zbytkem levice, nepůjde. Samozřejmě, nepůjde to ani rozhovorem s vedením strany, ale ani prostým zrušením schůzky.

Největší překážkou pro levici je strach, v případě KSČM i SOCDEM zejména strach z mediálního obrazu, který by nevyhovoval jejich dosavadní strategii. Obě strany jsou totiž přesvědčené, že levici je možné posílit jedině záchranou právě jejich vlastní strany ( = získání co nejvíce procent voličů a návrat do sněmovny). Na to, aby se česká levice postavila na nohy, však potřebuje ucelenou ideologii, na jejímž základě může fungovat. Samozřejmě, důsledné prosazování marxistické ideologie je běh na dlouhou trať, když ale máme ujasněno, proti čemu bojujeme a jaký je náš konečný cíl, přináší nám to odvahu veřejně hovořit i o nepopulárních tématech ze skutečně levicových pozic a nehrozí nám „uklouznutí“ doprava jen v zájmu získání voličů. Ze současných českých levicových stran má ucelenou ideologii jen Levice, která má navíc jako jediná skutečně propracovaný program a také se ho jako jediná důsledně drží i navenek. 

Samozřejmě, politika je i o kompromisech, to však neznamená popření vlastních principů, jako to dělá dlouhodobě právě KSČM. Hezkou ukázkou, jak by měl vypadat kompromis, je například petice proti plánované reformě zákoníku práce – Pět milionů práv, která nedávno vznikla společnou iniciativou levicových stran a která je dostupná k podpisu na webu i na petičních stáncích. Dalším důležitým předpokladem pro úspěch levice je totiž nesoustředit se jen na volební politiku, ale angažovat se v ulicích, na pracovištích a všude tam, kde je to potřeba. Stranická politika je jen jedním z nástrojů, jak překonat kapitalismus, stejně důležité (ne-li více) jsou demonstrace, stávky a organizace zdola. Je naprosto nezbytné přinášet do veřejného prostoru vlastní narativ hned teď, ukazovat lidem alternativy, organizovat se (například v Socialistické solidaritě) a nespoléhat na to, že na takové věci bude prostor, až budeme mít dostatek procent. To už může být totiž pozdě.

Pozn. redakce: V původní verzi textu bylo uvedeno, že Petra Rédová je falešná sestra. Toto vyjádření bylo nepřesné. Ve skutenčosti na svém profilu na síti Facebook sdílela video, kde byla představena jako sestra brněnské Jednotky intenzivní péče, a později se od tohoto označení sama distantcovala. Tímto se za nepřesnost omlouváme.

Původní článek je k dispozici zde.