Přinášíme reakci našeho sympatizanta Ian Nadge na výhru krajní pravice v Sasku-Anhaltsku:

Ještě ráno jsem seděl na semináři v Dolním Sasku se soudruhy a soudružkami ze Saska-Anhaltska. Večer jsem byl v kanceláři strany, díval se na televizi a sledoval, jak se jejich spolková země na obrazovce barví do modra.

V šest přišla první čísla. Sloupce lezly nahoru, vedle nich naskakovala procenta, moderátoři začali počítat. Už první prognóza byla dost jasná. Později bylo jasno úplně: 43,8 procenta pro AfD.

Mezi Dolním Saskem a Saskem-Anhaltskem je jen jedna zemská hranice. Na televizní obrazovce ale toho večera vypadala skoro jako hranice dvou politických klimatických pásem.

Nebyli jsme v Magdeburku, nebyli jsme na volebním večírku ani tam, kde se slavilo. Viděli jsme to, co miliony dalších lidí před televizí: politiky před mikrofony, reakce z volebních štábů, grafy a mapu, na níž přibývalo modrých obvodů.

Televize tohle umí až překvapivě dobře. Spolková země s něco málo přes dvěma miliony obyvatel, chemickými závody, vesnicemi, paneláky, nemocnicemi, logistickými halami a lidmi, kteří mají dost rozdílné zájmy, se během několika minut změní v jednu barvu. Toho večera bylo Sasko-Anhaltsko hodně modré.

AfD nakonec získala 43,8 procenta hlasů a 39 z 83 mandátů v novém zemském sněmu. Na absolutní většinu jí chyběl jen kousek. CDU, která politiku spolkové země dlouhá léta určovala, skončila daleko za ní. Rozsah vítězství přitom nebyl úplným překvapením. Už několik dní před volbami přisuzoval průzkum agentury INSA, o němž informoval iROZHLAS AfD 43 procent.

Přesto je to zlom. Nikdy předtím nebyla AfD tak blízko vlastní většině v některém z německých zemských parlamentů.

Už před volbami se proto v českých médiích o Sasku-Anhaltsku mluvilo jako o jakési politické laboratoři. Po volebním dni už to nebyl experiment, ale docela konkrétní problém. Že se tu psaly dějiny, se dá těžko popřít. Zajímavější je, jaké dějiny to vlastně byly.

I Německo má východ

Z Česka vypadá Německo často prostě jako Západ. Velký a bohatý soused, hospodářské centrum, nejdůležitější obchodní partner. Po roce 1989 německé firmy expandovaly na východ, kupovaly podniky, stavěly továrny a protahovaly své výrobní řetězce přes bývalou hranici studené války. Škoda v Mladé Boleslavi patří Volkswagenu, německé supermarkety jsou součástí českého každodenního života a německé průmyslové firmy dávno patří ke struktuře české ekonomiky. Když se tedy člověk z Česka dívá na Německo, většinou se dívá z periferie směrem k centru.

Sasko-Anhaltsko tenhle obraz trochu kazí. Protože i Německo má periferii. A také tam se po roce 1989 během několika let převrátily hospodářské i sociální poměry.

Rozdíl je samozřejmě zásadní. Československo konec státního socialismu nejprve přežilo jako stát a až později se rozdělilo. NDR zmizela. Dne 3. října 1990 se její území stalo součástí Spolkové republiky. Říkalo se tomu německé sjednocení. Z hlediska ekonomiky to ale byl zároveň obrovský přesun majetku.

V jeho centru stála Treuhandanstalt. Na rozdíl od československé kupónové privatizace nedostali obyvatelé žádné kupony. Treuhand převzala kolem 8 500 státních podniků se zhruba čtyřmi miliony zaměstnanců. Německá Spolková centrála pro politické vzdělávání popisuje následnou hospodářskou transformaci jako proces, který probíhal obrovskou rychlostí. Do konce roku 1992 už bylo privatizováno více než 80 procent podniků. Zhruba 80 procent privatizovaných firem připadlo západoněmeckým investorům, asi 14 procent zahraničním a jen šest procent východoněmeckým kupcům.

Pracovní místa mizela. Některé průmyslové oblasti se scvrkly, jiné přišly o výrobu úplně. Lidé odcházeli. Pro mnoho východních Němců se Treuhand stala symbolem transformace, při níž se o jejich práci a životě rozhodovalo někde jinde.

Od té doby uplynulo přes pětatřicet let. Politicky tahle zkušenost nezmizela.

Slibované „kvetoucí krajiny“ nakonec přišly. Jen nekvetly pro všechny stejně.

Bitterfeld není Most

Bylo by lákavé udělat ze Saska-Anhaltska něco jako německé severní Čechy. Ubývající obyvatelstvo, průmysl po transformaci, vysoké volební zisky pravice – a máme pěkné středoevropské vysvětlení.

Jenže tak jednoduché to není.

Bitterfeld není Most a Halle není Ostrava. NDR nebyla Československo, Treuhand nebyla kupónová privatizace a Spolková republika nebyla po roce 1990 zahraniční investor.

Právě proto má ale smysl obě zkušenosti porovnávat. Na obou stranách bývalé systémové hranice se po roce 1989 znovu řešila jedna dost základní otázka: Komu co patří?

V Česku vznikala nová domácí jmění a zároveň velkou část průmyslu přebíral zahraniční kapitál. Ve východním Německu přicházela řada nových vlastníků ze západu země. Státní hranice zmizela. Ekonomická geografie ne.

Sasko-Anhaltsko přitom není žádná průmyslová poušť. Chemie dodnes patří k nejdůležitějším odvětvím země. Leuna je největším uzavřeným chemickým areálem v Německu a působí tam přes sto firem z různých zemí. V chemickém parku Bitterfeld-Wolfen sídlí desítky výrobních podniků a stovky firem navázaných na chemický, plastikářský a farmaceutický průmysl.

Magdeburk se měl díky plánovaným továrnám Intelu na výrobu čipů dokonce stát symbolem nového high-tech vzestupu východního Německa. Intel projekt nejdřív odložil a v roce 2025 mnohamiliardovou investici definitivně zrušil.

Seznam Zprávy to shrnuly titulkem, který snad ani nemohl být češtější: „Chtěli Intel, zbyl jim Agrofert.“

Ekonomická frustrace je skutečná. Jenže z ekonomické frustrace automaticky nevzniká AfD. Lidé nevolí krajní pravici proto, že jim autobus jezdí jednou za dvě hodiny. A chudoba nevyrábí fašismus jako továrna šrouby.

Rozhodující je, kdo dokáže podobné zkušenosti politicky vysvětlit – a kdo je dokáže organizovat.

Proč právě tady?

Proč právě tady?Jestli ale transformace zasáhla celý německý východ, proč má AfD právě v Sasku-Anhaltsku 43,8 procenta?

Jedna odpověď neexistuje. V Sasku-Anhaltsku se prostě potkává několik věcí najednou: desítky let ubývající a stárnoucí populace, slabší venkovské oblasti, nižší příjmy než v bohatších částech západního Německa, stále slabší vazba na tradiční strany a zemská organizace AfD, která už dlouho patří k nejradikálnějším v celé straně. Zemský úřad na ochranu ústavy ji od roku 2023 označuje za prokazatelně pravicově extremistickou; už před volbami na to upozorňoval také iROZHLAS.

Pak je tu Ulrich Siegmund, populární lídr AfD. A CDU, která od roku 2002 nepřetržitě obsazovala post zemského premiéra. Kdo chtěl po více než dvaceti letech hlasovat proti „těm nahoře“, nemusel dlouho přemýšlet, kdo v Magdeburku vlastně „ti nahoře“ jsou.

Do toho přišla spolková politika. Český rozhlas po volbách mluvil s bývalým poslancem Bundestagu za SPD Jörgem Nürnbergerem, který mezi důvody úspěchu AfD zmínil nesplněné sliby vlády Friedricha Merze. Reuters zase upozorňuje na rostoucí životní náklady, obavy o důchody a obecnou ekonomickou nejistotu.

Sasko-Anhaltsko tedy není laboratoř proto, že by tam žili nějací záhadní „východní Němci“ s vlastní politickou mentalitou. Je to spíš místo, kde se několik sociálních a politických problémů sešlo najednou a ve zvlášť koncentrované podobě.

Sociální otázka, národní odpověď

AfD pochopila jednu důležitou věc: nemusí si vybírat mezi sociální otázkou a nacionalismem. Může spojit obojí.

Mluví o migraci, Bruselu, politických elitách, genderu, veřejnoprávních médiích a národní identitě. Zároveň mluví o školách, důchodech, cenách energií, bezpečnosti a ekonomické budoucnosti.

Proto nestačí říct, že AfD od sociálních problémů odvádí pozornost. Dělá něco účinnějšího. Bere je vážně – po svém – a zasazuje je do nacionalistického příběhu.

Kdo chce mluvit o vlastnictví, musí vysvětlit, proč zaměstnanci v Sasku-Anhaltsku vydělávají méně než jejich kolegové v západních spolkových zemích. Musel by mluvit o kolektivních smlouvách, firemních ziscích, majetku, privatizaci, nájmech, financování obcí a o tom, komu patří továrny a byty.

AfD nabízí jiný příběh. Proti sobě nestojí kapitál a práce, ale „obyčejní lidé“ a jakýsi blok berlínských elit, Bruselu, migrantů a liberální kultury.

Sociální rozpory nezmizí. Jen dostanou jiné viníky.

Sympatický chlapík na mopedu

Jak to funguje v praxi, je dobře vidět na Ulrichu Siegmundovi. Pochopil, že radikální politika nemusí radikálně vypadat.

Český reportér Filip Harzer sledoval jeho kampaň přímo na místě. Na jednom předvolebním setkání seděly u stolů rodiny s dětmi, vedle stál skákací hrad, z reproduktorů hrály šlágry, podávaly se klobásy a Leberkäse. Před Siegmundem se tvořily fronty na společné fotografie.

Radikální pravice nechodí vždycky v kanadách. Někdy si přiveze skákací hrad.

Siegmundovi je 35 let, je velmi aktivní na sociálních sítích a během kampaně jezdil také na mopedu Simson. Není to jen nějaká náhodná rekvizita. Simson je kus každodenní kultury NDR a ve východním Německu tomu lidé velmi dobře rozumějí.

Funguje to právě proto, že Siegmund nevypadá jako nebezpečný extremista. Vypadá jako sympatický soused, táta od rodiny, člověk, který ještě ví, co je Simson. Radikální obsah neskrývá. Jen ho balí do něčeho známého a důvěrného.

Bylo by samozřejmě pohodlné udělat ze 43,8 procenta hlasů pro AfD 43,8 procenta přesvědčených neonacistů. Jen by nám to moc nepomohlo.

#

Mnohem nepříjemnější skutečnost je jiná: velké množství lidí s různým sociálním postavením a různými důvody považovalo za normálně volitelnou stranu, jejíž zemská organizace je klasifikována jako prokazatelně pravicově extremistická.

To je dost znepokojivé samo o sobě.

CDU objevuje Sasko-Anhaltsko

Pro CDU byl volební večer katastrofa. Strana, která Sasko-Anhaltsko dlouhá léta politicky určovala, skončila daleko za AfD.

A pak začal známý rituál. Musíme lidem naslouchat. Musíme brát jejich obavy vážně. Musíme znovu získat důvěru. Musíme analyzovat chyby.

Po velkých úspěších AfD patří podobné věty k německým volebním večerům skoro stejně spolehlivě jako první odhady výsledků.

Německo zažívá jeden budíček za druhým a přitom má pozoruhodný talent spát dál.

Propad CDU ale není jen příběh o špatné komunikaci. Také mizení veřejné infrastruktury je politika. Přesně na to upozorňuje český politolog Jan Kubáček ve své analýze pro Český rozhlas: když stát od lidí vybírá daně, ale zdravotní péče, školy nebo veřejná doprava v jejich okolí fungují stále hůř, začne být samotné mizení veřejných služeb politickým problémem.

AfD má přitom jednu velkou výhodu. Může se bouřit proti důsledkům společenského řádu, který z ekonomického hlediska vlastně vůbec nechce zásadně měnit.

Bauhaus musí být němečtější

V Dessau to celé dostává skoro satirickou podobu. Sasko-Anhaltsko se prezentuje sloganem „Země moderního myšlení“ a jedním z jeho nejslavnějších symbolů je Bauhaus. Škola umění, designu a architektury založená v roce 1919 ovlivnila moderní architekturu a design po celém světě; její slavná budova v Dessau vznikla v letech 1925 a 1926.

Filip Harzer v Seznam Zprávách popisuje spor kolem Bauhausu. AfD vadí identita Saska-Anhaltska spojená s Bauhausem a modernitou. Chce víc zdůrazňovat německé dějiny, tradice a národní sebevědomí.

To není nějaká folklorní drobnost. Kultura je součástí politického projektu. Reuters analyzoval program AfD pro prvních sto dní vlády: strana chce mimo jiné bojovat proti koncesionářským poplatkům, spustit kampaň pod heslem „myslet německy“, urychlit deportace a dostat více německých vlajek na veřejné budovy.

U Bauhausu má tenhle kulturní boj navíc zvláštní historickou ironii. V roce 1932 rozhodlo zastupitelstvo Dessau na návrh NSDAP o jeho uzavření. Po krátkém období v Berlíně se Bauhaus pod tlakem nacistů v roce 1933 definitivně rozpustil.

Skoro o sto let později se znovu řeší, jestli je moderna dost německá.

Dějiny někdy opravdu nemají cit pro jemné narážky.

Víc než modrá mapa

Na televizní obrazovce z těchto rozporů nebylo skoro nic vidět. Byly tam barvy a modrá znamenala AfD.

Takový obraz má sílu, ale také problém. Z modré mapy se snadno stane modré obyvatelstvo. „Východ“ se promění v jednoho politického aktéra: východní Němci si myslí tohle, cítí tamto a volí AfD.

Já jsem přitom myslel na soudruhy a soudružky, se kterými jsem dopoledne seděl na semináři. I oni jsou Sasko-Anhaltsko. Za modrými volebními obvody nežijí jen voliči AfD, ale také lidé, kteří se organizují úplně jinak a chtějí jiné Sasko-Anhaltsko.

Víc z toho setkání dělat nechci. To ráno jsem s nimi nedělal rozhovory pro reportáž a nebudu jim zpětně vkládat do úst něco, co neřekli.

Ale právě proto jsou pro ten obraz důležití.

Volební mapa ukazuje většiny. Neukazuje společnost.

Kdo tu vlastně pracuje?

Nejviditelnější je tenhle rozpor u migrace. Sasko-Anhaltsko stárne, řada jeho regionů po desetiletí přicházela o mladé lidi a firmy hledají zaměstnance. Nemocnice, pečovatelská zařízení, továrny i logistika už dávno fungují díky lidem různého původu. Omezování migrace je přitom jedním z hlavních témat AfD. Podle Reuters chce strana urychlit deportace, zřídit další zařízení pro lidi určené k vyhoštění a zavést povinnou práci pro žadatele o azyl.

Den po volbách mluvil Reuters s lidmi s migrační zkušeností, kteří v Sasku-Anhaltsku žijí. Někteří popisovali strach a nejistotu, jiní uvažovali o odchodu. Organizace pracující s migranty zároveň upozorňovaly, že rostoucí nejistota začíná být problémem i pro firmy. Z kulturní války se tak stává docela materiální otázka: spolková země potřebuje pracovní síly a současně vytváří politické klima, které může část z nich vyhnat pryč.

Syrský ošetřovatel, polská dělnice, rumunský řidič kamionu nebo český montér totiž nejsou hosté stojící někde mimo ekonomiku Saska-Anhaltska, ale lidé, kteří ji každý den udržují v chodu. Nacionalismus je dokáže považovat za ekonomicky nezbytné a společensky nežádoucí zároveň – a kapitalismus s tímhle rozporem většinou žádný velký problém nemá.

Nalevo od 43,8 procenta

A levice? To je možná ta nejnepříjemnější otázka. Nestačí říct, že odpovědi AfD jsou špatné. Je potřeba vysvětlit, proč fungují.

Často se říká, že pravice „převzala dělnickou třídu“. Jenže lidé žádné straně nepatří. A třída není volební klub. Třídní postavení je potřeba politicky interpretovat, společné zájmy ukázat a lidi organizovat.

Otázka tedy zní jinak: proč se radikální pravici tak dobře daří spojovat zkušenosti ztráty kontroly, sociální nejistoty a politické bezmoci do jednoho společného příběhu, zatímco část levice hlavně vysvětluje, proč je ten příběh špatně?

V Česku to zní nepříjemně povědomě. ANO není AfD, SPD Tomia Okamury není AfD a Motoristé nejsou AfD. Jsou to jiné strany, mají jiné dějiny a jiné voliče.

Jenže jejich politická gramatika má něco společného. „Normální lidé“ proti elitám. Národ proti Bruselu. Zdravý rozum proti expertům. Rodina proti genderu. Občané proti migrantům. Sociální konflikty dostanou kulturní a národní adresu. Když zmizí třídní politika, třídní konflikt nezmizí.

Jen ho začne vysvětlovat někdo jiný.

Centrum a periferie

Z českého pohledu má výsledek ještě jednu ironii. Německo patřilo po roce 1989 k velkým ekonomickým vítězům integrace střední a východní Evropy. Německé firmy investovaly, kupovaly podniky a budovaly výrobní sítě.

Česko tenhle vztah zná dobře: německý kapitál, česká práce. Sasko-Anhaltsko ale připomíná, že centrum a periferie nekončí na státních hranicích. Německo po desetiletí vysvětlovalo střední a východní Evropě, jak vypadá úspěšná transformace.

V Sasku-Anhaltsku se dá podívat, jak dobře Německo snášelo vlastní rady.

A co teď?

Den po volbách začalo počítání. Devětatřicet z 83 mandátů AfD na absolutní většinu nestačí. Pokud chce Siegmund být zemským premiérem, potřebuje podporu mimo vlastní poslanecký klub.

A právě tady může sehrát klíčovou roli BSW. Strana vznikla v roce 2024 odštěpením skupiny kolem Sahry Wagenknecht od Die Linke a kombinuje sociální požadavky s restriktivnější politikou vůči migraci a výrazně odlišným postojem k Rusku a válce na Ukrajině.

Reuters proto po volbách označil BSW za možného „kingmakera“. Představitelé zemské organizace dali najevo, že jsou ochotni jednat se všemi stranami včetně AfD.

Výsledek tak dostává ještě jednu pointu. Strana vzniklá odštěpením od levice by mohla rozhodnout o tom, jestli krajní pravice poprvé povede vládu některé německé spolkové země.

Dějiny někdy opravdu neumějí ubrat.

Kvetoucí krajiny, modré volební obvody

Ještě ráno jsem seděl na semináři v Dolním Sasku se soudruhy a soudružkami ze Saska-Anhaltska. Večer už jsem v kanceláři strany sledoval v televizi, jak se jejich spolková země barví do modra: 43,8 procenta pro AfD, 39 z 83 mandátů. Tak blízko vlastní většině v zemském parlamentu ještě AfD nikdy nebyla.

Z Česka jsme zvyklí dívat se na Německo jako na Západ: bohatého souseda, hospodářské centrum a nejdůležitějšího obchodního partnera. Po roce 1989 německé firmy zamířily na východ, kupovaly podniky a zapojovaly Česko do svých výrobních řetězců. Jenže pohled na Sasko-Anhaltsko tenhle jednoduchý obraz trochu kazí. Také Německo má svůj východ – a svou periferii.

Po sjednocení Německa převzala Treuhandanstalt kolem 8 500 státních podniků se čtyřmi miliony zaměstnanců. Podle německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání skončilo přibližně 80 procent privatizovaných podniků u západoněmeckých investorů. Mizela pracovní místa, lidé odcházeli a majetek měnil majitele. Slibované „kvetoucí krajiny“ nakonec opravdu přišly. Jen ne pro všechny.

Bitterfeld ale není Most a Halle není Ostrava. Z chudoby se fašismus nevyrábí jako šrouby na výrobní lince. Rozhodující je, kdo dokáže dát nejistotě politický význam – a právě to se AfD daří. Sociální otázku neodsunula stranou, ale přepsala ji po svém. Proti sobě už nestojí kapitál a práce, nýbrž „obyčejní lidé“ a směs berlínských elit, Bruselu, migrantů a liberálů. Rozpory zůstávají, mění se jen viníci.

ANO, Okamurova SPD a AfD samozřejmě nejsou totéž. Něco je nám ale povědomé: lid proti elitám, národ proti Bruselu, sociální problémy vysvětlované kulturní válkou. V kampani to bylo dobře vidět na lídrovi AfD Ulrichu Siegmundovi. Filip Harzer v reportáži pro Seznam Zprávy popsal rodiny s dětmi, šlágry, klobásy a skákací hrad na jeho mítincích. Siegmund objížděl zemi na Simsonu a vystupoval jako sympatický chlap odvedle. Extremní pravice totiž nemusí vždycky přijít v kanadách. Někdy si přiveze skákací hrad.

Výsledek voleb proto nevysvětluje žádná tajemná „východoněmecká mentalita“. A 43,8 procenta hlasů pro AfD neznamená, že 43,8 procenta voličů jsou přesvědčení neonacisté. Znamená to něco možná nepříjemnějšího: lidé s velmi rozdílnými zájmy byli ochotni volit stranu, jejíž zemskou organizaci kontrarozvědka označuje za prokazatelně pravicově extremistickou.

Pro levici z toho plyne otázka, které se vyhnout nedá. Lidé žádné straně nepatří a dělnická třída není volební rezervoár, na který má někdo historický nárok. Společné zájmy je třeba pojmenovat a politicky organizovat. Když zmizí třídní politika, třídní konflikt nezmizí. Jen ho začne vykládat někdo jiný. Volební mapa ukazuje většiny, ne společnost. Extremní pravice našla odpovědi na její rozpory. Jsou špatné. Problém je,