„Teď jde o všechno!“ Každé celostátní volby na nás všechny nástroje politického marketingu křičí tento vzkaz. Vážně? Vždyť konečný výsledek je pokaždé stejný. Vítězové zmizí v kancelářích, které získali, a stará známá hesla a slogany se postupně vytratí z ulic. Problémy ale setrvávají. „Kdyby volby mohly cokoliv změnit, zakázali by je.“ Tak zní slavný citát připisovaný anarchistce Emmě Goldmanové a je hořkou pravdou ve stávajícím systému. Ano, v tváří tvář dnešním výzvám skutečně jde o všechno. Migraci, ekonomickou a sociální krizi, ani změny klimatu ale stěží vyřeší to, že jednou za čtyři roky vhodím do urny kus papíru. Čím dříve si tento fakt česká levice uvědomí, tím lépe. Proč?

   Pojďme si celý problém s volební politikou přiblížit na nedávných volbách do Evropského parlamentu. O eurovolbách lze bez přehánění říct, že představovaly drtivé ideologické vítězství pravice. Co byla největší témata, jež zazněla na každé debatě? Migrace, Green Deal a veto. Vše témata nadnesená pravicovými silami, a na něž nedokáže roztříštěná levicová scéna najít jasnou a srozumitelnou odpověď.

   Mnozí na levici dlouho razili tezi, že se musíme řadě těchto témat vyhýbat, protože je nedokážeme nikdy dobře formulovat, a tak nás pravice vždy „překřičí.“ Jde o absolutní nesmysl. Levice bude úspěšná jen a pouze tehdy pokud bude naslouchat tomu, co trápí lidi práce a bude na to hledat v rámci bohaté socialistické myšlenkové tradice vhodné odpovědi. Podle zpětné reakce mas pak bude svoji politiku dál upravovat. Slovo masa zde přitom používám záměrně – volby rozhodla mobilizace lidí práce na periferních regionech.

   Typicky levicová témata dostat do veřejné debaty není a nebude snadné, protože proti nám stojí celý zoligarchizovaný mediální aparát. Je to například miliardář Ivo Lukačovič, který veřejně slibuje nápravu v redakci Seznamu a s ní i pravicový obrat média, je to moderátor Půr, který když zrovna neradí ODS a TOP09 s volební kampaní, tak moderuje debaty na CNN Prima News. Musíme proto vždy počítat s tím, že budeme tahat za kratší konec provazu. Řešením je naplno využít internet pro vedení permanentní kampaně.  

   Mnozí političtí komentátoři se ptají, jestli nenastal konec levice v České republice s tím, jak není zastoupena v poslanecké sněmovně. Nikdo si při tom nedokáže představit, že by mohlo někdy v budoucnu něco podobného hrozit české pravici. Třicet let propagandy způsobilo, že velké množství lidí skálopevně věří v dogmata neoliberalismu (státní regulace je vždy škodlivá, volný trh dokáže vše vyřešit atd.). Zmiňovaná permanentní kampaň proto musí nastartovat uvědomovací proces – je potřeba odhalit lživost těchto dogmat a pořád znovu a znovu vysvětlovat několik bodů: proč stávající systém selhává ekonomicky/sociálně/politicky, proč řešení představuje socialismus a co vůbec máme na mysli, když v 21. století mluvíme o socialismu? Cílem všech našich snah v dlouhodobém horizontu by mělo být vychování nové generace militantních aktivistů, která umožní zrod skutečného masového hnutí.

   V debatě mezi kandidáty Levice a Sociální demokracie, která proběhla 3. června, jsem upozornil, že se nacházíme v bodě historického vývoje, kdy si již zkrátka nelze klást malé cíle. V debatě jsem toto tvrzení ilustroval na problému elektromobility. Jak upozorňuje ekosocialista Kohei Saito ve svojí knize Marx v Antropocénu tak největší zásoby lithia na světě má Chile, jenže: „Lithium se vyskytuje pouze v suchých místech, jako jsou velké solné pláně, protože se jen postupně sráží po dlouhou dobu. Těžba lithia se proto provádí získáváním solanky pod solnými pláněmi Salar de Atacama odpařováním vody, aby se lithium mohlo dále koncentrovat. Za této situace je zcela zřejmé, že nadměrná těžba solanky způsobuje, že je oblast ještě sušší a dochází k degradaci ekosystému.“ Největší zásoby kobaltu, další suroviny nutné pro baterie, má demokratická republika Kongo, kde ho těží novodobí otroci. Jak často upozorňuje Žižek tak zde existuje zjevný paradox – nejvíce rozvrácený stát na světě je zároveň nejlépe integrován do celosvětového kapitalistického systému. Na základě obou zmíněných faktů je zjevné, že elektromobilita nemůže být reálným řešením klimatické krize, není šetrná k životnímu prostředí a ve státech globálního jihu jen povede k dalšímu brutálnímu vykořisťování. Jediné účinné řešení by představovala rozsáhlá celospolečenská transformace – lepší plánování měst, aby všechny důležité služby byly v maximální vzdálenosti 15minutové chůze, lepší využití hromadné dopravy (zrušení jejího zpoplatnění), konec fast fashion a konec plánovaného stárnutí produktů atd.

   Reformistická levice, která vyjadřuje podporu systému a hlásá jen jeho mírné změny je mrtvá. V návaznosti na nedávné setkání Socialistického kruhu filozof Michael Hauser dobře vystihnul příčinu této smrti jedinou otázkou. Proč být prosystémový, když se systém očividně rozpadá? Za posledních 10 let jsme prožili hned několik „nemožných“ krizí. A z žádné z nich systém nevyvodil důsledky. Jsme svědky jen stále stejné politiky škrtů.

   Musíme usilovat o vyvolání revoluce hodnot, jež se přetaví v revoluci hlasovací, která umožní levicovým silám zisk ústavní většiny. Nová ústava pak bude základním kamenem nového radového státu. To by měl být ultimátní cíl levice.

   Avšak mnozí nalevo jsou již příliš indoktrinováni volební politikou. Politika jako taková se pro ně scvrkla na získání mandátu v mezích současného systému, nechápou, že politika má být o tom měnit věci k lepšímu a mandát je tak pouze jedním nástrojem z široké palety, jak toho lze docílit. Hodnotný je i každodenní aktivismus, podpora stávek pracujících a demonstrací. Při fixaci na volební politiku jsou pak tito „levičáci“ připraveni podepsat jakoukoliv smlouvu s ďáblem jen aby uspěli ve volbách. Tímto se automaticky řadí do šedivého zástupu technologů moci, kteří chtějí na systému profitovat, a nikoliv jej radikálně měnit. Výsledkem jsou většinou různé nesourodé slepence a koalice predátorů. Nespojuje je program a positivní vize jako spíše společný nepřítel. V moment, kdy ale tento společný nepřítel zmizí, tak se naplno projeví jejich ideová vyprázdněnost a takovéto uskupení se rychle rozpadne. Jde ovšem o krátkozrakost, kterou si nemůžeme dovolit. Podívejme se na odpor vůči vládě premiéra Fialy. Fiala v mnoha ohledech není ničím jiným než pokračovatelem politiky bývalého premiéra Nečase (ostatně byl členem jeho vlády). Všichni ti, kteří dnes kritizují jen Fialu, a nikoliv celý systém, který mu umožňuje prosazovat protilidovou politiku, akorát připravují půdu pro to, že se v horizontu několika let objeví nový Fiala/Nečas, protože lidé nebudou dostatečně informování o širších systémových charakteristikách, díky nimž se tito neoliberální lídři dostávají k moci.  

   Zatímco v minulosti bylo pro levičáky posedlé volební politikou charakteristické spojování se s buržoazně-liberálními elementy, nyní vidíme intenzivní spojování s krajní pravicí a národním kapitálem. Příčiny tohoto obratu hledejme v ekonomické základně. Je den ode dne jasnější, že Česká republika je kolonií západu – velmi dobrou argumentaci pro to sestavila ekonomka Ilona Švihlíková ve své knize Jak jsme se stali kolonií. Žádné hospodářské dohánění Západu se neděje, právě díky našemu podřízenému postavení. A jako historicky v každé kolonii se na tento stav formují dvě odpovědi. Jedna je nacionalistická a druhá internacionalistická.

   Nebude zde obě pozice rozebírat, to je námět na jiný text, jen poukážu, že v moment, kdy by se nám podařilo se emancipovat hospodářsky a zahraničněpoliticky, automaticky se dostaneme pod velký tlak ze strany globálního kapitalismu a jeho věrného advokáta USA. V ten moment je cesta izolacionalismu typická pro nacionalistickou odpověď sebevražednou. Musíme umět nacházet vhodné spojence, a to nejen mezi státy čelící podobným výzvám, ale hlavně mezi obyčejnými lidmi napříč hranicemi. Proto má budoucnost odpověď internacionální.

   Takže co dělat? V pondělí 17. června proběhla v kině Atlas debata o dalším směřování levice. Všichni z poněkud nesourodé skupinky debatujících se shodli na potřebě spojování levice na základě programových hodnot. To je sice hezké, je ale zvláštní, že se tak nedělo už mnohem dřív. Pokud se chceme spojovat na základě programu, musíme si nejdříve vyjasnit několik základních věcí. Předně vztah ke kapitálu. Budeme, podobně jako liberální a konzervativní strany, bojovat za jeho zájmy, zvát si například nejrůznější agrobarony na svoje kandidátky, anebo naopak budeme otevřeně bojovat proti jeho moci? Principalita a názorová integrita jsou v české politice nedostatkové zboží. Jenom díky nim může levice získat důvěru a uspět. Dále je tu otázka takzvaných kulturních válek.

   Manifestuje se cosi, co si říká konzervativní levice. Socialismus je ovšem třetí silou vedle liberalismu a konzervatismu. Není ani jedno, ani druhé. Z liberalismu si bere důraz na svobodu, kterou ale chápe spíše v positivním slova smysli (tedy svobodu k) a chce lidem dát nástroje, aby mohli tuto svobodu realizovat (bezplatné školství, dostupné bydlení atd.), z konzervativismu si pak můžeme vzít lásku k vlasti a národní kultuře. Už v 19. století vzniklo ve Velké Británii socialistické desatero, přičemž body 9. a 10. jsou velmi inspirující pro dnešní debaty.

   „9: Nemysli si, že ten, kdo má rád svou vlastní vlast musí nenávidět ostatní národy anebo si přát válku, která je pozůstatkem barbarství. 10: Dívej se dopředu ke dni, kdy všichni lidé budou svobodnými občany jedné vlasti a budou spolu žít jako bratři v míru a spravedlnosti.“

   V americkém socialistickém časopise The Jacobin vyšlo již několik textů, které se staví proti politice identit a místo toho razí potřebu návratu k politice třídní. Co to je třída? Mohli bychom se při hledání odpovědi inspirovat radikální reinterpretací, kterou nabízí německá filozofka Eva von Redecker ve svojí knize Revoluce pro život: filozofie nového protestu, kde píše: „Neboť z teoretické perspektivy, která chápe kapitalismus jako věcné panství nad věcí, je třídou všechno, co je oplocováno a rabováno s cílem posloužit vytváření hodnoty. Tak mnoho rukou. Ruce v řetězech, za mřížemi, u běžícího pásu, na klávesnici, v dřezu, drhnoucí podlahu. A to, co je mnohem více než ruce: voda, oheň, vzduch a země.“ Skrytá politická síla v tomto přístupu leží v tom, že za prvé vytváří jednotu mezi všemi lidmi práce a za druhé téma životního prostředí prezentuje jako téma automaticky propojené s třídním bojem. Nepřipouští tak možnost rozporu, který někteří „konzervativní levičáci“ uměle vytváří mezi tématy ekonomickými a ekologickými.

   Kulturní válka je jen vychytralým způsobem, kterým se ti u moci snaží zabránit válce třídní. Je při tom fascinující, že obě strany kulturního konfliktu – takzvaní progresivisté i tradicionalisté, si jsou dost podobní. U obou skupin absentuje jakákoliv positivní vize budoucího uspořádání společnosti. Obě dvě skupiny se vyznačují tím, co Slavoj Žižek nazval impotentní moralizování. Například konzervativci prý chtějí chránit děti před „homosexuální indoktrinací“ ale už jim nevadí děti posílat do zaměstnáních, kde jim hrozí úraz – viz. nedávné prolamování zákonů o dětské práci v USA ze strany Republikánů. Není při tom bez zajímavosti, že v tomto směru Fialova vláda nezaostává a Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje umožnit dětem od 14 let v období prázdnin vykonávat lehkou práci. Fakt, že tento návrh jde přímo proti mezinárodním závazkům České republiky (viz. Evropská sociální charta) nikoho moc nevzrušuje.

   Co tedy s kulturními boji? Levicové síly by neměly na kulturní válku přistupovat, už jen z principu, že tyto neplodné a povrchní debaty postavené na negativních emocích stěží někomu zajistí důstojný život. Kultura samozřejmě je a bude klíčovým tématem, je třeba ale zdůraznit, jak málo se takzvané kulturní války reálně týkají kultury. Jediný správný levicový přístup je vytrvat na hodnotách humanismu a internacionalismu. Ostatně kompromitování těchto hodnot v průběhu 20. století vedlo k řadě zločinů…

   Volby představují lakmusový papírek, který dobře ilustruje rozložení sil ve společnosti v daný moment. Jako takové výsledky eurovoleb ukázaly nárůst počtu lidí, kteří jsou nespokojeni se stávajícím systémem. Tyto protestní hlasy, ale zachytává účinně krajní pravice. Fakt, že člověk, který veřejně hajloval a vyjadřoval podporu řeckým neonacistům získal přes 150 000 preferenčních hlasů je pro nás obrovským varováním. Čas jednat je tedy nyní. Každý, kdo se nyní neorganizuje, kdo nepřispívá svým dílem k budování socialistického hnutí, dláždí cestu hrozícímu fašismu a klimatickému rozvratu.

   Na základě výše zmíněných úvah proto vytyčuji několik tezí pro nový počátek levicového myšlenkového proudu v ČR. Teze jsou šity na míru pro potřeby strany Levice, obecně je ovšem lze aplikovat na celou českou levicovou scénu.

• Revoluce přichází ve vlnách a my se nyní nacházíme ve fázi odlivu, který ještě stále nedosáhl svého vrcholu. Krize české levice se proto v následujících letech bude ještě prohlubovat. Ani případné spojení levicových sil na tomto faktu nic nezmění. Je proto potřeba postupovat s chladnou hlavou a řídit se, pokud možno pravidelnými analýzami společenského dění. Dojmologie a hurá akce nikam nevedou.  

• Veškerou svoji činnost by měla strana Levice napnout k tomu, co Gramsci nazval „dobýváním intelektuální moci“, což je základním předpokladem pro dobytí státní moci. Je potřeba narušovat neoliberální hegemonii vytvářením kontrahegemonie. To musí probíhat skrz pořádání veřejných debat (online i off-line), organizování seminářů a workshopů, psaní článků, vytváření videí, organizování demonstrací a plakátových kampaní. Tato činnost bude vyžadovat zcela nový typ organizace.

• Klíčem k úspěchu bude efektivní personální politika. Je potřeba nejen umět přilákat vhodné talenty, ale i správně využít jejich schopnosti a dovednosti. Měl by vzniknout konkrétní plán růstu strany. Zaměřit bychom se měli zvláště na to získat více lidí pracujících v manuálních zaměstnání, kteří z první ruky znají problémy pracujících, a kteří mohou skrz každodenní kontakt pomáhat politizovat dění na svém pracovišti.

• Spolupráce na levici by měla jít striktně po programových a ideových shodách. Program je to nejcennější, co máme a nesmí být kompromitován sňatky z rozumu. Strana Levice by si proto měla vytyčit několik základních vizí jejichž případné naplnění by zcela transformovalo stávající systém. Rozhodně by mělo jít o nějakou formu nepodmíněného příjmu, nepodmíněných základních služeb, 4denní pracovní týden, státní vlastnictví strategického průmyslu a sociálně spravedlivé a účinné řešení změn klimatu. Strana by pak byla ochotná vyjádřit podporu či napřímo spolupracovat s uskupením, které by se veřejně zavázalo tyto body naplňovat.