Spolupředsedkyně Levice Markéta Juřicová vystoupila na festivalu belgické levice ManiFiesta 2026 v Bruselu

Sdílíme překlad výstupu z mezinárodní diskuze zveřejněného v online magazínu Breakthrough News, které se účastnila i naše spolupředsedkyně a kandidátka do magistrátu hlavního města Prahy Markéta Juřicová. Originál v angličtině najdete zde.

Antimilitarismus spojuje progresivní síly napříč Evropou

Na festivalu ManiFiesta diskuse o střední a východní Evropě ukázaly, že odpor proti militarizaci může představovat společný mobilizační bod pro progresivní síly v celém regionu.

Schopnost levice budovat znalosti, organizaci a zápas byla jedním z ústředních témat letošní ManiFiesty. Téma bylo uvedeno během diskuse o nové knize Petera Mertense The Last Days of the Old Normal („Poslední dny starého normálu“). V kontextu pokračujícího zbrojení Evropy jsou tyto otázky zásadní nejen pro progresivní hnutí v jádrových zemích, ale také pro ty, kdo budují alternativy ve střední a východní Evropě.

Festival nabídl několik diskusí zaměřených na vývoj ve střední a východní Evropě, včetně vystoupení ukrajinského sociologa Volodymyra Iščenka o třídním charakteru války na Ukrajině. Další diskuse – „Na východ od bývalé zdi: AfD, průmyslová krize a válečná ekonomika“ – spojila Markétu Juřicovou z české strany Levice, Orsolyu Haboczki z maďarského progresivního hnutí Szikra, poslance německého Bundestagu Cema Inceho z Die Linke a europoslance Marca Botengu z belgické Strany práce (PTB-PVDA).

Diskutovali o tom, jak se růst krajní pravice v jádrových zemích EU prolíná s vývojem směrem na východ – a jaká poučení si mohou západoevropská levicová hnutí vzít od svých východoevropských protějšků.

Jak upozornily Juřicová a Haboczki, zatímco hnutí na Západě se obávají popularity stran, jako je Alternativa pro Německo (AfD), mnohé země střední a východní Evropy už mají zkušenost s účastí krajní pravice ve vládě – a někdy i s jejím vládním vedením. Více než 15 let vlády Viktora Orbána v Maďarsku podle Haboczki nabízí důležité poučení o ekonomické agendě a taktikách krajně pravicových vlád. Orbánova vláda podle ní využívala identitární témata k tomu, aby na ně soustředila pozornost opozičních stran, zatímco současně převáděla zdroje do rukou domácí buržoazie a sloužila nadnárodnímu kapitálu prostřednictvím obrovských státních subvencí.

Pravicové strany ve východní Evropě zároveň hledají inspiraci u svých zahraničních protějšků. V České republice podle Juřicové krajní pravice AfD „miluje“ a vybírá si z její agendy mnohá stejná témata, na nichž staví své vlastní kampaně. Diskuse ukázala, že je to zvlášť důležité v situaci, kdy růst krajně pravicových stran do značné míry pohání nespokojenost veřejnosti s programy mainstreamových stran.

Ince zdůraznil, že právě to je případ Německa, kde značná část hlasů pro AfD pocházela od lidí, kteří věřili, že strana přinese zásadní změnu oproti statu quo, charakterizovanému masivními ztrátami pracovních míst a škrty v sociální oblasti. Přestože si to evropské progresivní síly uvědomují, stále mají problém promítnout toto poznání do svých programů, jak ukazují i nedávné zkušenosti. Místo toho mnohé z nich zvažují, zda krajní pravici zabránit v převzetí institucionální moci podporou establishmentových stran, aniž by zároveň vytvářely konkrétní alternativu vůči mainstreamu i krajní pravici.

Ve střední a východní Evropě navíc práci progresivních stran komplikuje potřeba znovu budovat důvěryhodnost po desetiletích očerňování socialismu a po úsporných opatřeních prosazovaných liberálními politickými silami, dodala Haboczki.

Jak panel ukázal, pro budování místních alternativ je nezbytné uznat materiální obavy pracujících ve střední a východní Evropě. Zároveň však bude nutné vybudovat spolupráci napříč regionem, která dokáže zpochybnit témata dominující politické debatě v Německu, Belgii a dalších jádrových zemích.

Mezi těmito tématy vystupuje do popředí militarizace, jak ve svých příspěvcích zdůraznili Botenga a Ince, i když její konkrétní podoba se může v jednotlivých subregionech lišit. Botenga dodal, že z evropského zbrojení bude nejvíce těžit německý průmysl, tyto zisky se však nepřelijí k pracující třídě. Právě v antimilitarismu tak podle něj může levice v regionu nalézt společnou věc, kolem níž se může sjednotit.

Ince na tato pozorování navázal a zdůraznil, že ačkoli mají německé firmy profitovat z miliard eur směřujících do znovuvyzbrojování, zároveň nadále přesouvají významné části svých provozů do zemí, jako jsou Polsko, Slovensko a Česká republika – a využívají přitom oslabené ochrany zaměstnanců a pracovních práv. To podle něj ukazuje, že levice napříč Evropou musí spolupracovat na ochraně zájmů pracujících všude a budovat společný boj za mír a civilní průmysl.

Ana Vračar, 16. 9. 2026