Vítek Prokop: Dům hoří. Kdo bude hasit?

Místopředseda strany Levice publikoval na serveru Argument svůj článek, jehož znění vám předkládáme:

Dům, kde bydlíte, zachvátí nenadálý požár. Vyběhnete ven a zjistíte, že se okolo už srocují sousedé a nabízejí vám svoji pomoc s hašením. Ovšem ne se všemi svými sousedy si dobře rozumíte, s některými se názorově shodnete třeba jen na 60 procentech témat. Odmítnete ale kvůli tomu jejich pomoc hasit a budete spíš čekat, jestli se neukáže někdo, se kterým souhlasíte úplně stoprocentně? Takovému „dilematu“ nyní čelí česká levice.

Možná je vám toto přirovnání trochu povědomé. Ve výborném historickém filmu Judas and Black Messiah použil podobné přirovnání Fred Hampton – předseda illinoiské pobočky Strany černých panterů, když budoval takzvanou duhovou alianci, která zastřešovala Afroameričany, bělochy a Hispánce s cílem společně bojovat proti chudobě a posilovat třídní solidaritu. Vzhledem k tomu, že tak učinil v roce 1969, kdy v USA bylo rasové napětí na vrcholu, šlo nepopiratelně o mistrovský kousek – možná proto byl nakonec Hampton zavražděn FBI. Vraťme se ale nyní k tématu české levice. Jaký požár by měla hasit?

V posledních několika měsících světem otřáslo několik významných geopolitických událostí. V Sýrii se po 13 letech občanské války moci chopili džihádisté. V Jižní Koreji proběhl neúspěšný pokus o vojenský převrat, v Gruzii vypukly násilné nepokoje a válka na Ukrajině eskaluje, díky ukrajinské invazi do Kurské oblasti. Žádný z evropských státníků či představitelů EU nepřišel do dnešního dne s plánem diplomatického ukončení války – toto kolbiště tak bylo zcela vyklizeno zvolenému americkému prezidentovi Trumpovi a tureckému prezidentovi Erdoganovi. Reakce na syrské dění jsou rovněž tragikomické, vítězství pohrobků islámského státu je podle Vysoké představitelky EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Kaji Kallasové pozitivní vývoj.

Doba si žádá rozhodnou a suverénní zahraniční politiku, protože to, co dnes zažíváme je teprve prvním dějstvím rozsáhlé transformace mezinárodního systému. Můžeme čekat intenzivní obchodní válku mezi USA a Čínou a pravděpodobně i Evropou spolu s novými konflikty na Středním východě a Africe, které budou odpovídat úpadku starých imperiálních mocností a vzestupu těch nových.

Na domácí frontě vidíme kapitulaci před banditismem velkých firem. Všichni ví, že za skokovým navyšováním cen másla stojí oligopol čtyř korporací Agrofertu, Madety, Alimpexu a Milkopolu. Debatuje se o tom, píší se o tom články, Antimonopolní úřad zdlouhavě zkoumá, ministr zemědělství vysvětluje, ale nikdo nic reálně nedělá. A děje se tak rok, co rok vždy před Vánocemi. A nejde jen o máslo. Okrádáni jsme na cenách energií, na cenách bydlení a na cenách internetových dat – v každé této kategorii máme nejvyšší či téměř nejvyšší ceny v Evropě. Ti u moci se uzavírají do světa svých vlastních halucinací. Například poslanec TOP 09 pan Miloš Nový prohlásil: „Občanům se daří lépe, ale většina o tom neví.“ Co naplat, že jsme si prošli historicky jedním z největších poklesů životní úrovně a reálné příjmy Čechů a Češek utrpěly nejvíc v porovnání se všemi dalšími vyspělými státy.

Svatba korunního prince ODS Michala Chládka za dceru Petra Fialy ukazuje na trend vzniku uzavřené vládnoucí kasty. Pan Chládek je sice fanatickým obhájcem volného trhu, ale nikdy v životě v soukromém sektoru nepracoval, ba co víc nikdy nepracoval mimo politiku. Těžká krize dopadající na německý automobilový průmysl nás dříve či později s plnou silou zasáhne. Nejde přitom jenom o krizi automobilového průmyslu v Německu, jak zdůraznila Draghiho zpráva, evropský průmysl bez změny trajektorie může čekat jen další stagnace. Naše kasta od reality odtržených chrličů frází nás není schopna před tímto úpadkem zachránit. Jak se nyní chovají? Na jednu stranu vládcové neustále deklarují potřebu rozpočtové zodpovědnosti a na druhou stranu si zvyšují platy rychleji než politici v mnohem bohatším Německu a kupují si luxusní vozy z peněz daňových poplatníků.

Pravice tu vládne už tři roky, získala svého prezidenta, který byl do dnešního dne schopen vetovat vládě jen jeden marginální zákon. Pravice kontroluje suverénně obě komory parlamentu, a i ústavní soud dal za pravdu jejímu absurdnímu tvrzení, že valorizace důchodů rovná se nadměrné hospodářské škodě. A kam nás tato politická dominance dovedla? Tuto zemi – náš společný dům zachvátil prudký a nebezpečný požár. Čas hasit nastal právě teď!

Ideologické hádky a strkání hlavy do písku

A co dělá česká levice? Utápí se v neplodných ideologických hádkách. Kdo je a kdo není levice? Kdo je lepší levičák než ostatní? Úkoly jsou při tom jasné. Spojit se, dostat se opět do vrcholné politiky a snažit se svojí činností co nejvíce zmírnit dopady geopolitického a hospodářského chaosu, který je před námi.

V současnosti jediná síla schopná dostat levici zpět do poslaneckých lavic je hnutí Stačilo!. Tato formace prokázala ve dvou volbách svoji schopnost úspěšně mobilizovat protisystémové voliče a nikdo nemá takový mediální dosah a popularitu jako Kateřina Konečná. A co je nejdůležitější, hnutí od samého počátku prosazuje důslednou mírovou politiku. To, jak důležitý tento fakt je, se ukazuje ve světle informací, podle nichž se sesazený jihokorejský prezident pokoušel vyprovokovat ozbrojený střet s KLDR, aby měl záminku pro svůj puč. Ano, velký konflikt mohl zahájit jeden egomaniak v Jižní Koreji…

Řada lidí na levici ovšem před výše zmíněnými fakty radši strká hlavu do písku, čímž se ironicky chovají stejně jako tato vláda, která rovněž exceluje v popírání reality. Chci nyní více rozvést argumenty, proč by socialistická levice měla Stačilo! v tento okamžik podpořit – vím, že tak pravděpodobně nepřesvědčím ty, kteří se identifikují jako liberální levičáci, ale neuškodí, když zde své argumenty důsledně rozvedu a ilustruji na nich několik problémů naší levicové scény.

Nesvatá aliance naivních intelektuálů a internetových revolucionářů vytrvale v debatách Stačilo! nálepkuje a kádruje. Autoři často velmi emotivních výroků proti Stačilo! jsou ovšem v mnoha případech lidé, jejichž reálné organizační schopnosti a výsledky politické práce jsou mizivé, což nevrhá na jejich kritiku to nejlepší světlo – připomeňme iniciativu Progresivní Česko, která vyšuměla stejně rychle jako vznikla.

Z racionálních argumentů proti Stačilo! nejčastěji zaznívají dva – jednak je to výtka vůči programu, který je podle kritiků málo levicový a pak jsou to námitky vůči některým osobám asociovaným v minulosti se značkou Stačilo!. Obě dvě výtky jsou ale ve skutečnosti argumenty pro podporu hnutí Stačilo!. Program i obsazení kandidátek se totiž neovlivňuje zvenku nadáváním na sociálních sítích nýbrž civilizovanou debatou zevnitř. Každý levicově smýšlející člověk na kandidátce může ovlivňovat průběh kampaně, obohatit program o nové myšlenky a svojí přítomností zajišťovat, že se nedostane na nejrůznější politické dobrodruhy, kteří by chtěli projektu zneužít. Ve vztahu k programu chci zdůraznit ještě jeden fakt. Ve svém srpnovém článku pro !Argument jsem totiž zdůrazňoval, že jak nevyjasněný vztah k národnímu kapitálu, tak i nevyřešená otázka sociálně spravedlivého řešení změn klimatu – což jsou často používané námitky vůči programu Stačilo!, jsou problémy, které se reálně týkají celé české levice a jdou napříč stranami. Jedná se o problémy důležité, které ovšem lze vyřešit konstruktivní debatou – tu jsem například vedl veřejně s místopředsedou ČSNS pod záštitou Spolku Svatopluk. Členové naší nesvaté aliance ovšem nechtějí tyto problémy reálně řešit, jde jim jen o to mít argumentační munici vůči svému protivníkovi. Zde připomenu citát první indické premiérky: „Se zatnutou rukou si nepotřeseš.“ Komu pomáhá neustálé levicové sektářství a neschopnost hledat strategické kompromisy? Současnému establishmentu. Ten je naším hlavním protivníkem a na jeho svržení se musíme absolutně soustředit.

Aliance kritiků Stačilo! navíc nikdy v debatách nedá odpovědi na následující klíčové otázky: Pakliže je vaše politika správná, jak to, že nemáte úspěch ve volbách či alespoň podobnou popularitu jako Stačilo!? Co činí hnutí Stačilo! atraktivní pro běžného pracujícího a jaké praktické důsledky z tohoto faktu hodláte vyvodit pro svoji politickou činnost?

Jenže v drtivé většině debat právě perspektiva běžného pracujícího člověka zcela absentuje. Ten však nemůže a nechce čekat, až vznikne za několik desítek let zbrusu nové levicové hnutí splňující nejrůznější ideologické požadavky, když jeho současnou perspektivou je jen další chudnutí, ponižování ze strany vládnoucí třídy a stoupající hrozba války. Perspektiva běžného člověka strážce ideové čistoty nezajímá. Pokud se vrátím k metafoře hořícího domu, tak tito intelektuálové chtějí vidět, jak dům shoří jen proto, aby o tom mohli napsat další článek, ve kterém se budou holedbat, jak požár předvídali a popisovat proč se podle nich stal. O faktu, že šlo hasit a zabránit tak velké katastrofě samozřejmě pomlčí.

Co se stalo? Proč tito levičáci nemyslí na své potencionální příznivce a voliče? Neměly by být zájmy pracujících, jejich ochrana na prvním místě levicové politiky? Máme co dočinění s akutní nákazou idealismu, kdy je pro tyto lidi čistota abstraktní myšlenky – tak jak ji individuálně vnímají, důležitější než skutečné cíle a skuteční lidé. Jakákoliv politika, pokud chce být úspěšná, ale musí vycházet z materiální reality dneška. Jenže řada lidí nalevo ve skutečnosti nechce být politicky úspěšná, mají totiž strach z moci, z odpovědnosti, která z ní vyvěrá.

Ze socialismu neslevovat

Materiální realitě jsem obsáhle věnoval první část tohoto textu, nyní je třeba si položit otázku jaké úkoly tato realita diktuje (znovu) vznikajícímu socialistickému hnutí ve vztahu k blížícím se volbám do poslanecké sněmovny. O hrozbě, že v zápalu současných bojů zcela zapomeneme na dlouhodobé cíle jsem už v minulosti psal. Jak vidíme, tak stejně nebezpečný je ovšem i druhý extrém, totiž že kvůli vzdáleným plánům ztratíme ze zřetele každodenní politické boje.

Prioritou je nyní samozřejmě dostat levici do poslanecké sněmovny. Účast ve sněmovně totiž reálně zajišťuje dvě věci: přístup k významným finančním prostředkům a velmi silnou mediální platformu – což jsou shodou okolností dvě zásadní ingredience pro vybudování silného socialistického hnutí. Jako v mnoha případech i zde pak platí, že cesta je důležitější než cíl. Kampaň je jedinečnou příležitostí, jak se můžou vyprofilovat nové slibné osobnosti (kádry rozhodují vše), a jak zpropagovat alespoň zárodky socialistického myšlení.

Pokud jde o základní cíle socialistů, tak z nich slevit skutečně nejde, protože by to znamenalo popření vlastní identity. Je ovšem důležité být realistou ve vztahu k aktuální situaci a tomu, jak moc anebo jak málo rozložení sil umožňuje dlouhodobé naplňování těchto cílů. Zde pro zájemce odkážu na velmi podnětný text o revolučním kompromisu publikovaném v žurnále LINKS. Profesor Raju J. Das v něm na základě čtení Leninova klasického díla Dětská nemoc formuluje celkem pět podmínek pro revoluční kompromis. První již nyní splňujeme – momentální kompromis je objektivně diktován vnějšími faktory. Jestli se podaří splnit i další čtyři autorovy podmínky, je pak už „jen“ otázkou organizační schopnosti socialistů a osobní integrity jejich čelních představitelů.

Velkým problém, kterému socialisté u nás čelí je fakt, že doposud nevzniklo nic, co by šlo systematicky označit jako český socialismus. Měli jsme tu neúspěšný socialismus sovětský a nenaplněný slib československé cesty. Existuje socialismus americký, který ale trpí těžkými problémy v důsledku svého živoření v akademickém ghettu, jak dobře popisuje nedávný článek v magazínu The Jacobin. Neustálé hledání inspirace na západ či na sever od nás, případně v dávné minulosti, má při naší snaze vynalézat českou cestu k socialismu svá zásadní omezení.

Socialistické hnutí bude úspěšné pouze a jen, pakliže bude vycházet z naší specifické historie, ke které pevně patří například kataklyzmatická událost husitských válek či velmi silná tradice družstevničení. Ptát se neustále, co by dělali otcové zakladatelé socialismu, je rovněž problematické, protože faktem je, že jejich doba měla technologicky mnohem blíže k antickému Římu než k dnešní éře informačních technologií. V minulosti můžeme hledat možná vodítka, ale nesmíme se ji snažit slepě napodobovat a musíme si být vždy vědomi rozdílů mezi dneškem a tehdejšími podmínkami.

Socialistické hnutí je nyní velmi slabé personálně a i finančně. Do karet mu ovšem hraje vývoj. Je třeba umět strategicky využívat rozporů v národním kapitálu. Upozorním přitom na často opomíjený fakt, že i bolševici byli finančně podporováni ruskými kapitalisty. Bolševici této podpory uměli mistrně využít – Lenin jako politický stratég je do dnešního dne málo doceněn. Rozpory v národním kapitálu se manifestují, jak jednotliví oligarchové podporují různé politické strany. Nově vznikající Konzervativní občanská strana údajně asociovaná s Miroslavem Kalouskem je tak zafinancována betonářským králem Březinou. Do toho se v zákulisí politiky šeptá o možném skrytém finančním napojení uhlobarona Tykače na projekt Motoristů. V minulých parlamentních volbách díky politickému sólismu propadlo milion hlasů a levice těžce upadla. Je dost možné, že nyní podobný vývoj čeká pravici.

Volby do poslanecké sněmovny otevírají celkově prostor pro velké politické zemětřesení. Všechny vlády světa, které byly u moci v inflačních letech 2022 a 2023 buď volby již prohrály anebo silně ztrácí na popularitě. Pokud se podíváme na vývoj průzkumů veřejného mínění, vidíme poslední rok a půl postupný úpadek SPD i Pirátů. Obě dvě formace ztrácí popularitu, protože ani jedna nebyla schopná dodat za celé své působení ve vrcholové politice to, co slibovala. V případě SPD to bylo referendum, což je téma, které ve veřejném prostoru již reálně nijak významně neprosazuje nejméně dva roky. V případě Pirátů to byl nesplnitelný slib rychlé digitalizace státní správy. Právě klesající popularita obou těchto stran otevírá nový významný prostor na naší politické scéně.

Je samozřejmě otázkou, zda a nakolik se hnutí Stačilo! podaří naplnit svůj velký potenciál. Jedno je ale jisté – dějiny jsou v pohybu a na nikoho nečekají. Ti, kteří to stále nechápu budou vývojem odsunuti do bezvýznamnosti.

Publikováno na serveru Argument zde.

Autor

Vítek Prokop

Člen celostátního výboru