V Deníku referendum vyšel článek lídra jihočeské kandidátky Levice Antonín Hořčici, který zde uvádíme.

Česká politika se nachází v krizi reprezentace. Autentická levice se v této situaci musí sjednotit a trvat na hodnotách solidarity, rovnosti, klimatické odpovědnosti a mezinárodní spolupráce. Demokracie se přitom vzdát nejde.

Jana Michailidu v textu Česká levice není v bezvýchodné situaci. Musí ale občanům představit jasnou vizi správně upozorňuje, že v českém politickém prostředí chybí autentický levicový hlas. Lidé se nepoznávají v žádné z nabízených možností a mnoho voličů má pocit, že nemá koho volit. Tato diagnóza je přesná. Pokud levice chybí v parlamentu, oslabuje se i celá demokracie: chybí protiváha pravicovým experimentům, schází někdo, kdo by hájil zájmy slabších, a veřejná debata se zužuje na souboj technokratů s populisty.

Jenže nejde jen o účast v parlamentu, ale o celkovou prezentaci hodnotové levice v českém politickém diskurzu, kde se prakticky o hodnotové levici nemluví a sama není vidět. Pokud už se autentické levici hovoří, často se zůstává u přílišného zobecňování. A to je i případ článku Jany Michailidu.

Hovoří o potřebě imaginace, odvahy a nové vize — a právě v tom je potíž. Bez konkrétních zásad, hodnot a kroků se levice nikdy neobnoví. Nestačí volat po odvaze, musíme jasně říci, jaké hodnoty hájíme, kdo je dnes zastupuje a kde jsou hranice, které nesmíme překročit.

O jakých levicových hodnotách se vlastně bavíme

V poslední době jsme byli svědky selhání tradičních levicových stran. Jak SOCDEM, tak KSČM rezignovaly na vlastní program i na to pozitivní, co ve své tradici uchovávaly, a naskočily na populistickou vlnu. Antiimigrační kampaně a národovecká rétorika vyústily ve spolupráci s populisty, nacionalisty, dokonce pravičáky a oligarchy v hnutí STAČILO!.

To není projev levicové politiky, ale její popření. Je to známka slabosti a v lepším případě naivity, v horším případě oportunismu a hledání výtahu k moci. Skutečná levice je založena na solidaritě, demokracii a odporu proti útlaku — a nemůže podléhat hnutím, jež staví na strachu a frustraci. To není obroda, ale rezignace na levicové principy, což u veřejnosti pochopitelně vede ke ztrátě důvěry v levicovou politiku.

Levice může být pestrá a hledat různé cesty: sociálnědemokratická, moderní ekosocialistická. Můžeme se inspirovat skandinávským modelem, chilskou zkušeností, komunitními projekty, koncepty jako nepodmíněný základní příjem nebo participativní demokracie. Podněty může nacházet v nerůstovém hnutí, takzvané ekonomii koblihy či jihoamerických snahách o demokratický socialismus propojený s místními tradicemi.

Tato pestrost však musí být spojena pevným jádrem, které levici definuje a bez čehož přestává být levicí: principy solidarity, rovnosti, sociální spravedlnosti, klimatické odpovědnosti a mezinárodní spolupráce, to vše založené na respektu k demokracii.

Solidarita znamená ochotu stát při těch, kdo čelí útlaku a nespravedlnosti, a odmítnutí logiky „každý sám za sebe“. Rovnost je důstojnost pro všechny, odstranění výsad a překážek, které udržují nerovnováhu moci. Svoboda není jen formální právo, ale reálná schopnost rozhodovat o svém životě bez závislosti a chudoby. A demokracie nemůže být jen volebním aktem jednou za čtyři roky, ale musí prostupovat každodenní život — od pracoviště přes komunitu až po vztah k přírodě.

K těmto čtyřem pilířům se přidává udržitelnost a mezinárodní solidarita, protože klimatická krize a globální nerovnosti jsou neoddělitelné od sociálních otázek.

Demokratický ekosocialismus, který spojuje sociální spravedlnost, svobodu a odpovědnost vůči planetě, neznamená dogma ani nostalgii, ale moderní směřování, které se učí z minulých chyb. Naší inspirací je bezpochyby pražské jaro roku 1968, což Jana Michailidu také reflektuje — ale připomíná jej jen jako otevření svobody projevu a umožnění alternativních názorů.

Tehdejší snahy se však týkaly i systémových otázek, a to ve smyslu pokusu o demokratický socialismus v podobě socialismu s lidskou tváří. Jan Werich to tehdy vyjádřil slovy: „V tomto srdci Evropy, jak by řekla jedna s mých babiček, mírnix dýrnix, se objeví skupina poctivých lidí, kteří si usmyslí, a rozhodnou, že odstraní pseudodemokracii a pseudosocialismus, a nahradí to skutečnou demokracií, skutečným socialismem, tedy demokratickým socialismem, humánním, a se svobodou myšlení.“

Když se v roce 1989 objevila šance vykročit na novou cestu, rychle ji zhatila neoliberální transformace, která přinesla masivní nerovnosti, úpadek veřejných služeb a prostor pro rasismus a xenofobii.

Postavení hodnotové levice v ČR

Hodnotová levice u nás přitom existuje, ale je malá, marginalizovaná a často ignorovaná. Protože je slabá, média o ní nepíší. Vzniká začarovaný kruh, ve kterém se i část levicové inteligence smiřuje s tím, že se věnuje pouze „velkým levicovým hráčům“, i když ti už dávno přestali levicovou politiku dělat.

Představitelé skutečné levice se snaží organizovat akce na ulicích, prezentovat na sociálních sítích, účastní se celorepublikových i místních voleb — ale dopad je zatím malý. Navíc bývají často házeni do jednoho pytle s těmi, kdo levicové zásady už dávno opustili.

Problémem není ale jen mediální ticho. Hodnotová levice trpí roztříštěností, mnohdy neschopností spolupracovat a tendencí „hrát si na svém písečku“. Přitom právě dnes je nutné pořádat společné akce —za klimatickou spravedlnost, proti účasti na genocidě v Gaze, společně s odbory za sociální práva a důstojnou práci, proti rasismu a xenofobii, proti nástupu extrémní pravice a nástupu fašismu.

Zárodky hodnotové levice přitom už existují — konkrétně ve stranách Levice a Budoucnost. Jsou si hodnotově velmi blízké, procházejí procesem sbližování, který by měl vyústit v úzkou spolupráci a snad jednou i ve sloučení. Podobných subjektů je více, ať už v podobě politických stran, občanských hnutí nebo aktivistických iniciativ, které ale ne vždy jsou schopné spolu komunikovat a vzájemně se podporovat.

Hnutí Budoucnost se rozhodlo v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny nekandidovat. Strana Levice ano — přes omezené zdroje se jí podařilo postavit, byť neúplné, kandidátky ve všech čtrnácti krajích. Média, včetně levicových, se o tom však nezmínila. Přitom jde o příklad úspěchu konkrétní politiky, založené na obětavé práci a podpoře zdola.

Na rozdíl od populistických experimentů má hodnotová levice v České republice už dnes pevné napojení na evropskou i mezinárodní scénu. Levice i Budoucnost jsou součástí dialogu s evropskou levicí a inspirují se zkušenostmi partnerů z Polska, Francie, Německa či Slovinska. Nejde tedy o izolované projekty, ale o součást širšího hnutí, které hledá systémovou alternativu k neoliberalismu i autoritářství.

Zvláštní zmínku si zaslouží odbory — historicky i dnes přirozený spojenec levice. Jejich síla v obraně pracovních práv a důstojných mezd je nenahraditelná, a právě spolupráce s nimi je klíčem k tomu, aby levicová politika nebyla jen vizí, ale i praktickou obranou zájmů lidí.

Dalšími důležitými aktéry jsou platforma Re-set, Iniciativa nájemníků a nájemnic, místní sdružení, dobrovolnické, ekologické a sociální spolky či feministická hnutí. Tyto skupiny dokazují, že levice není mrtvá — jen roztříštěná a málo viditelná. Jejich propojení s politickou reprezentací je zásadní podmínkou k tomu, aby měla levicová politika sílu i na státní úrovni.

Nutnost akční spolupráce

Nic ovšem nebrání tomu, aby hodnotová levice spolupracovala i s liberálněji orientovanými subjekty — ať už jde o Kruh, Volt, někdejší příznivce Pirátů či Zelených, nespokojené s vývojem těchto stran, nebo naopak o jednotlivce, kteří odešli z KSČM či SOCDEM.

Problém nemusí být ani spolupráce s takzvanou konzervativní levicí, důležité je ale jedno: spolupráce má smysl jen tehdy, pokud nás přibližuje k našim cílům — k sociální spravedlnosti, solidaritě, demokracii a rovnosti — nikoli pokud je rozmělňuje. Jen tak může levice znovu získat důvěru lidí a voličů.

Podobné procesy ostatně probíhají i za českými hranicemi. V Německu se Die Linke musela vyrovnat s odchodem části členů ke Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW), ale po tomto rozštěpení zůstává stabilní a po posledních volbách dokonce výrazně sílící relevantní politickou silou. Ve Francii se podařilo vytvořit širokou alianci NUPES, která spojila různé proudy autentické levice a dokázala obstát proti hegemonii neoliberalismu bez spojenectví s populisty, což je nebetyčný rozdíl oproti STAČILO!. K výraznému posílení levice došlo i v Polsku a ve Slovinsku.

Ve Spojených státech se dokázali prosadit progresivní demokraté, podporovaní odbory a občanskými hnutími, jako jsou Alexandria Ocasio-Cortezová nebo Zohran Mamdani, aktuální kandidát na starostu New Yorku.

Tyto příklady ukazují, že radikálně demokratická levice může uspět, pokud dokáže být věrohodná, tedy pevně ukotvená ve svých hodnotách. Žádná z uvedených úspěšných snah nestavěla na spojování s pravicovými populisty, nacionalisty či konspirátory. Naopak, právě zásadovost a věrnost hodnotám jim umožnila získat důvěru.

Jak říká Jana Michailidu, potřebujeme odvahu a představivost. Ale pokud zůstane jen u nich, nic se nezmění. Levice musí získat konkrétní obsah. Znamená to přicházet s programem, který ukazuje cestu, jak regulovat nájmy a stavět obecní byty. Znamená to spolupracovat s odbory na posílení práv zaměstnanců. Znamená to prosazovat zdanění bohatství a omezovat moc korporací, aby bylo možné financovat veřejné služby.

Znamená to zajistit dostupné zdravotnictví a školství pro všechny. A také to znamená postavit se proti imperialismu a agresivním válkám kdekoliv na světě, odmítnout genocidu a agresi a prosazovat kolektivní bezpečnost založenou na mezinárodním právu, férovou mezinárodní spolupráci a solidární Evropu. Jen tak lze obnovit důvěru lidí v to, že politika může být spravedlivá a smysluplná.

Skutečná obroda levice nevznikne mimo levici. Není proto třeba — a není to ani záhodno — začínat na „zelené louce“. Zárodky autentické levice existují v Levici, v Budoucnosti, v Re-setu, v odborech, v ekologických a občanských hnutích. Bylo by chybou vytvářet falší a další nové značky a projekty. Stavme na tom, co už existuje, propojme strany a hnutí s odboráři, iniciativami a aktivisty, spolupracujme a společně realizujme sociálně spravedlivý a ekologicky ohleduplný program.

Pokud chceme levici obrodit, musíme vzít věci do vlastních rukou: a to nejen analýzami, ale i praktickou podporou a aktivní účastí. Musíme si výsledek odpracovat. Nikdo jiný to za nás neudělá. Nečekejme na další volby v roce 2029. Začněme už teď.