Člen celostátního výboru Levice Jan Májíček napsal článek pro pro Deník Referendum, který Vám nabízíme.

Úspěch Stačilo! neukazuje cestu z krize levice, ale její hloubku. Kateřina Konečná zaprodala program za podporu oligarchů, nacionalistů a konspirátorů. Cestou k obnově je jen organizování zdola, které získá důvěru běžných pracujících lidí.

Evropské volby nedopadly pro levici dobře. Na jedné straně se Stačilo! ukázalo jako efektivní, ale naprosto oportunistická cesta, jak získat mandáty ve volbách, na druhé straně cokoli progresivního a více nalevo od Pirátů propadlo z hlediska zisku europoslaneckých křesel. Pokud se nepodaří skutečný průlom ve spolupráci a orientaci levicových a progresivních sil, zůstane skutečná levice mimo poslaneckou sněmovnu na dlouho.

Když se před evropskými volbami vyjednávala společná kandidátka Sociální demokracie, hnutí Budoucnost a strany Levice, existovala naděje na spojení sil, které mají zejména na evropské úrovni řadu styčných bodů. Neschopnost vedení Sociální demokracie vedla ke krachu jednání a samostatné kandidatuře Levice v evropských volbách. Ačkoli naše interní cíle kampaně byly naplněny, takže jsme se skromnými prostředky, které má strana Levice k dispozici, dosáhli toho, co jsme chtěli, všeobecná situace levice je vážná.

Oportunistické Stačilo!

Koalice Stačilo!, která stojí na KSČM, je pro tuto stranu v podstatě katastrofou. Po dlouhých letech velice vstřícné a pragmatické politiky jejího bývalého předsedy Vojtěcha Filipa se strana stále více politicky vyprazdňovala. Vojtěch Filip neváhal navrhovat zákon proti příživnictví, strašit migranty, nebo lobovat za byznysové zájmy. Na konci vlády předsedy Filipa byla podpora vlády Andreje Babiše, ze které si KSČM odnesla konec své přítomnosti v poslanecké sněmovně — a konec Vojtěcha Filipa.

Kateřina Konečná jako jeho náhrada však nedokázala nabídnout žádnou alternativní perspektivu a ucelenou politickou vizi. A jediné, co sice jako odporná, ale pořád svým způsobem koherentní ideologie ve straně přežívalo, byl stalinismus. Josef Skála, kterého si Konečná vybrala za spojence, ji také uvedl mezi nacionalistickou a konspirační scénu.

Koalici Stačilo! je organizačním vyjádřením tohoto spojenectví. Nebyl tak problém, aby členka evropské parlamentní skupiny The Left (Levice) opakovala hesla a tvrzení krajní pravice o zhoubnosti migračního paktu, zeleném šílenství a obraně národních zájmů. To vše v příkrém rozporu s tím, co evropská parlamentní skupina hlásala a prosazovala.

Proč je to katastrofa pro KSČM? Protože se potvrzuje Filipova politická orientace na naprostou pragmatičnost, která si s programem a hodnotami nedělá hlavu. Jsme zkrátka proti — Fialovi, Bruselu, migrantům, Green Dealu, ale zejména kvůli tomu, že je to způsob, jak se zalíbit určitému množství lidí. Starý stranický program KSČM bude při pokračování koalice Stačilo! hrát stále menší roli, až bude opuštěn úplně. Možná bude tento postup opět slavit úspěch z hlediska poslaneckých mandátů, ale s levicí bude mít pramálo společného. Koneckonců není náhodou, že pro Kateřinu Konečnou mají slova chvály jak ODS blízký mediální podnikatel Michal Půr, tak předseda strany Motoristé Petr Macinka.

Získat srdce a mysl

Skutečnou levici čeká nelehká dvojí práce. Na jedné straně si musí odpracovat ideovou a ideologickou práci, aby mohla poskytnout ucelený pohled na svět tak, jak si ho představuje. „Ale doba ideologií je přeci pryč, rozdělení na levici a pravici je zastaralé,“ volají mnozí. Právě naopak! I tento rozšířený názor je důkazem vítězství dominantní pravicové ideologie tak, jak ji systematicky a dlouhodobě pěstuje ODS. I ti výše zmínění Motoristé jsou produkt ODS a sami o sobě mluví jako o „ODS revival“.

Kdo by snad pochyboval, že je ideologie opravdu to, co ODS definuje, ať se podívá na slavný projev bývalého ministra životního prostředí v Topolánkově vládě Tomáše Chalupy o „víře v kapitalismus“ nebo na nedávné projevy z kongresu této strany v podání „potřebujeme více ideologů“ Marka Bendy a „odbory jsou nepřítel“ Pavla Drobila.

Levice se nesmí bát vystoupit se svým viděním světa, který je založen na sociální spravedlnosti. Svět, ve kterém nevládnou nadnárodní korporace skrze svou obrovskou koncentraci moci, ani oligarchové schopní skrze vlastnictví medií zajistit vítězství jim nakloněných stran. Zejména stranická levice tak zkrátka musí znovu objevit své antikapitalistické kořeny, protože systém založený na nekonečné honbě za ziskem vede v důsledku až k destrukci demokracie, ze které se stává jen prázdná hra — kdo nemá dost peněz na reklamu, ten si může říkat co chce, ale nikdo ho poslouchat nebude.

Přitom není potřeba si myslet, že praktických a bezprostředních reforem, o které se dá usilovat, je málo. I umírněné návrhy na regulaci nerovností a odstraňování nejviditelnějších nespravedlností jsou pravicí odmítány jako útoky na svobodu či soukromé vlastnictví.

Tím druhým úkolem je, aby se levicové strany staly přirozenou součástí všech sociálních hnutí, iniciativ a odborů, které vedou každodenní zápas za obhajobu práv obyčejných lidí. Ať už je to Iniciativa nájemníků a nájemnic, klimatické hnutí, hnutí za solidaritu s Palestinou, feministické a queer aktivity nebo boj odborů proti nevyplácení mezd či šikaně na pracovišti, tam všude by měli členky a členové stran být a aktivně pomáhat, aby bylo cílů oněch hnutí dosaženo.

Ruku v ruce s touto orientací na organizování a budování hnutí jde také opuštění voleb jakožto jediného a výsadního cíle. To neznamená, že by měla stranická levice na své zvolení rezignovat. Ale její působení se musí soustředit na více úrovní a více oblastí, než jsou jen volby do různých zastupitelských orgánů. Volby jsou hodně, ale nejsou všechno.

Oba úkoly jsou dlouhodobé, ale jsou nezbytné pro to, aby levice získala potřebnou sílu pro realizaci své vize spravedlivé společnosti. Nikdy nás nebudou podporovat miliardáři, abychom mohli spoléhat na dostatečný příliv peněz. Naše síla musí vycházet z lidí a z jejich energie, podpory a aktivní účasti. Nejprve jim ale musíme dokázat, že jsme k něčemu dobří. Tak tedy nesmutnit, ale organizovat!