Novela energetického zákona a sdílená energetika
Nově v České republice nastupující technologie obnovitelných zdrojů energie, zejména fotovoltaika, a s nimi spojený koncept sdílené či komunitní energetiky představují i nové šance. Mimo jiné pro zásadní přeměnu chápání elektrické energie, a to od „obyčejného“ zboží, jestliže už ne k veřejnému statku, tedy přinejmenším k veřejným pořádkem chráněné hodnotě, co se týče rovného přístupu k ní.
Dnes se rozhoduje o tom, zda tuto příležitost skutečně využijeme v zájmu jak spotřebitelů, tak i budoucího rozvoje, nebo se obrátí ve svůj pravý opak. Tím je prohloubení rozdílů mezi různými kategoriemi spotřebitelů, exkluzivita jedněch a přesunutí nákladů na druhé. Novela energetického zákona (Lex OZ E II), momentálně ve stádiu zpracování vládní předlohy a připomínkového řízení, má totiž umožnit sdílení elektrické energie mezi jednotlivými odběrnými místy.
Zapojení do konceptu sdíleného využití elektrické energie z obnovitelných zdrojů má některé limity, obzvláště hmotné povahy: mít vůbec patřičná (fotovoltaická) výrobní zařízení kde umístit, prostředky k tomu a v neposlední řadě připojení k distribuční síti umožňující dodávat do ní z vlastního zdroje přelivovou elektrickou energii. Realita je taková, že ve všech těchto ohledech v současnosti existují mezi potenciálními budoucími prosumery (zákazník i dodavatel v jednom) významné nerovnosti.
Na jedné straně řada stávajících spotřebitelů, vůbec nebo samostatně, nedisponuje vhodnou nemovitostí pro umístění výrobního zařízení. A pokud takovou má možnost využít, nedostává se jim k realizaci prostředků. Na straně druhé v mnoha místech kapacita distribuční soustavy neumožňuje připojení pro odběr vyrobené elektrické energie z malých zdrojů, případně pouze ve velmi omezeném objemu. Posilování kapacity sítě na úroveň umožňující bezproblémové připojení každého zájemce se dnes odhaduje cca do roku 2030.
Postup provozovatele distribuční sítě při připojování prosumerů v případě její nynější nedostatečné kapacity se řídí pořadím podání jejich žádostí. Takže v lokalitách zejména odlehlých, mimo centra s dostatečně robustní přenosovou sítí, reálně využít přínosů sdílené energetiky mají příležitost jen uživatelé disponující vhodnými nemovitostmi a schopní okamžité investice do jejich nezbytné úpravy a instalace výrobního zařízení. Paradoxně tudíž ti, pro které přínos z tohoto bude převážně nadstandardním benefitem či zhodnocením vložených volných prostředků, nikoliv řešením kritické materiální situace. V krajním případě tak sice bude užívat přelivovou energii ze zdroje na jihočeské chalupě chalupář v pražském bytě, aniž by obdobně ale mohli profitovat jeho méně movití víkendoví sousedé a jejich domovská jihočeská obec.
Je neoddiskutovatelné, že, pro efektivní využití možností technologií obnovitelných energetických zdrojů a sdílené energetiky ve skutečně veřejném zájmu, musí být do jejich rozvoje v maximální míře zapojeny instituce tento veřejný a občanský zájem reprezentující, především místní samosprávy, obce. Ty jednak mají jménem svých občanů svěřeny k nakládání a správě dostatek různých nemovitostí umožňujících instalaci zařízení k výrobě energie, jsou způsobilé shromáždit prostředky, včetně dotačních, k jejich realizaci a mohou v zájmu občanů účinně vstupovat v jednání s provozovateli distribučních sítí, ale i dalšími subjekty zastupujícími zájmy drobných spotřebitelů (společenstvími vlastníků jednotek, bytovými družstvy) a koordinovat společnou účast na projektech sdílené a komunitní energetiky, včetně účelného využití její produkce a přínosů.
Jedním z nutných prvních kroků k zajištění účelu a naplnění cílů sdílené a komunitní energetiky tak je, aby návrh (Lex OZE II) zaručil právě přednostní postavení obcí, jako garantů veřejného zájmu. Především jim vyhradil přednostní právo opce („rezervace“ kapacity) na připojení vlastních obnovitelných zdrojů energie do distribuční sítě ve stanovené době, např. dvou let, od účinnosti Lex OZE II.
