Sudetoněmecké setkání Brno/Sudetendeutscher Tag Brünn, jakýsi symbolický návrat vyhnanců, je akcí jednoznačně pozitivní (vrácení ukradeného majetku jsem nikdy nepodporoval, neboť mi to vždy přišlo nepřiměřené, nepraktické a nové křivdy by převažovaly nad dobrem z nápravy křivd starých). Leč – alespoň pro mě – přichází příliš pozdě na to, abych mohl s navrženým formátem plně souhlasit.

Odpůrci sjezdu říkají, že vyhnání sudetských Němců bylo součástí porážky nacismu (a že tedy již jen proto to bylo správné či nutné). To je pravda jen zčásti. Odsun Němců nebyl jen součástí vítězství nad nacismem, nýbrž též vítězstvím samotného nacismu. Vítězným prosazením principu, že státy se mají zakládat na etnickém (etnicky vyčištěném) principu. Vítězstvím myšlenky, že je přirozené dobývat území a poražené vyhánět. Možná mě někdo opraví, ale když jsem si na vysoké škole zvolil za téma bakalářské práce české prvorepublikové názory na „řešení“ sudetoněmeckého „problému“ (tj. jak si Češi v relativně klidných letech mysleli, že dopadne Československo, ve kterém žilo více Němců než Slováků), nenašel jsem žádné plány na vyhnání českých a moravských Němců. Ty plány vznikly až s nacismem.

Dodám, že stejně jako obnovené Československo byl jaksi dvojakým produktem nacismu i stát Izrael, který vznikl v podobnou dobu. Na jedné straně stojí stát Izrael na vítězství nad hitlerovským vražděním. Na druhé straně vůči Palestincům a dalším Arabům v jistém smyslu a do určité míry stát Izrael nacistickou dobyvačnost a násilnost převzal či snad dokonce uchoval (jako salonfähig) až do naší doby.

Odpůrci sudetských Němců se většinou ani nesnaží tvrdit, že by na konání sudetoněmecké akce v Brně byla nevhodná doba a že vhodná doba přijde až … Snad jen Lubomíra Zaorálka jsem zachytil, že prý dnes má být problémem obliba strany Alternativa pro Německo, která odsun kritizuje (je ovšem třeba říci, že AfD je výsledkem právě politiků typu Zaorálka a že lék na AfD opravdu není v tom, že budeme dalších 81 let tvrdit, že nacpat třetinu obyvatelstva do vagónů a odvést ji pryč je ok). Pro většinu našich sudetobijců nebude vhodná doba na setkání se sudetskými Němci (natož pak na lítost nad tím, že jsme je vyhnali) nikdy. Pro většinu odpůrců sudetoněmeckého dne neexistuje nic, co by sudetští Němci mohli udělat (za co se omluvit, čeho se zříci), aby mohli do naší (společné) země přijet. Pro ně sudetští Němci zkrátka nemají vůbec existovat, nebo alespoň nemají být přítomni v ČR. Již samotný fakt, že sudetští Němci vůbec jsou nebo že jsou vidět, je pro ně provokací, jitřením starých ran, zpochybňováním poválečného uspořádání, hrozbou českému národu …aj.

Nemohu nedodat, že v tomto se sudetoněmečtí vyhnanci velmi podobají Palestincům. Také ohledně Palestinců je mnoha lidmi autenticky vnímáno, že již samotný fakt jejich existence nebo alespoň připomínání této jejich existence je něčím nepatřičným, „antisemitiským“, teroristickým…

Plánované setkání v Brně nicméně rovněž plně obnažuje naprostou neschopnost, ba zbabělost zejména českých politiků. Proč nedošlo k pozvání již mnohem dříve? Respektive proč se žádná, ani komunální reprezentace, neodvážila pozvat Němce? Trochu v tom mám špatné svědomí i já sám, neboť jakožto starosta Prahy 1 v roce 2019 jsem nad tímto gestem ve vztahu k tehdy se blížícímu 75. výročí konce války/začátku odsunu přemýšlel, leč neměl jsem dostatek času, abych zkoušel překonávat nepochopení, se kterým jsem se u kolegů setkal. Každopádně sudetští Němci rovněž mohli být podstatně iniciativnější (de iure mohli asertivně přijet hned v roce 1990, o dvacet let později by to už bylo i politicky zcela možné) a nečekat, až je někdo „reprezentativní“ pozve, k čemuž nakonec vlastně stejně nedošlo, neboť brněnské zastupitelstvo vzalo akci jen na vědomí a česká vláda se možná postaví zcela proti. Bylo chybou, že ke konání sudetoněmeckého dne v Brně nedošlo hned v roce 2015, když se schválila brněnská Deklarace smíření a společné budoucnosti. Od té doby se toho totiž příliš mnoho změnilo. Přinejmenším pro mě.

Obdobnou zbabělost vidíme ostatně u českých politiků i v otázce osvobození Palestinců: kolik zvolených českých politiků si troufne jim veřejně přiznat alespoň ta nejzákladnější práva?

Ano, já vyčítám brněnskému sjezdu, že vězí v evropské minulosti a nevidí světovou přítomnost! To, že v překonávání hrůz čtyřicátých let 20. století vítá kýženou společnou budoucnost, ale neburcuje k odporu proti Trumpovi, který nás strhává znovu do let třicátých! To, že Němci a Češi v Brně snad konečně společně odsoudí vyhánění Němců před 80 lety, ale dál budou pokračovat v podpoře již 80 let trvajícího vyhánění Palestinců Izraelem, které PRÁVĚ TEĎ (opět) graduje!

Palestinci symbolizují základní dnešní otázku: opravdu jsme nacismus překonali anebo jsme ho jen odsunuli z Evropy? Opravdu jsme prosadili, že násilnost v politice má meze dané lidskými právy, tváří druhého, která mi zakazuje ho zabít? Opravdu jsme ve shodě, že žádný stát není tak cenný, aby se kvůli jeho zájmům jiný národ vyháněl či dokonce vyvražďoval? (pak ale musíme odmítnout i Izrael a trvat na zrovnoprávnění Palestinců, byť by to mělo vést k výraznému zmenšení Izraele či ke ztrátě izraelské většiny ve státě společném). Anebo naopak Izrael obdivujeme a vlastně bychom byli rádi jako Izrael a vlastně bychom i rádi jednali s druhými tak, jako jedná Izrael? Této otázce se dnes nemůže vyhnout nikdo, natož ten, kdo si připomíná druhou světovou válku a její dopady.

Češi i Němci (včetně sudetských) jsou dnes předními podporovateli izraelského násilí proti (nejen) Palestincům. My Češi se pyšníme jakýmsi absurdním „the best in Zionism“ (první jsme posílali Izraeli zbraně, Lipavský dorazil do Izraele jako první ministr po 7.10.2023). Němci se zase zdají, že své vyrovnávání se svými protižidovskými zločiny pojali tím nejhorším možným způsobem: čím hůře jsme se k Židům chovali za druhé světové války, tím horší izraelské zacházení s Palestinci budeme nyní bránit. Sudetští Němci jsou za tuto otřesnou politiku dnešního Německa jakožto němečtí občané spoluzodpovědni, jakožto významní podporovatelé konzervativní bavorské Christlich-Soziale Union (dva její politici, Markus Söder a Alexander Dobrindt, dokonce do Brna přijedou) mají dokonce možná odpovědnost zvýšenou. Z česko-německého setkání zkrátka není možné škrtnout Palestince.

A já silně vnímám potřebu i jakési mezi-vyhnanecké solidarity. Sudetští Němci i Palestinci (z většiny) jsou vyhnanci, tedy lidé, kteří prošli určitým specifickým utrpením. Pokud má utrpení nějaký smysl, může tento smysl spočívat právě ve větší citlivosti pro podobné utrpení jiných lidí, ve větší solidaritě s ostatními. Na rozdíl od Palestinců sudetští Němci našli nový domov a i svůj původní domov mohou dnes (často i z pozice těch, kteří jsou majetnější než ti, kteří jejich někdejší domovy – zcela v dobré víře – obývají/vlastní) navštívit nebo se s pasem EU sem i přestěhovat. Nevolá úděl Palestinců, těch výrazně méně šťastných vyhnanců, po sudetoněmecké solidaritě? Anebo můžeme my Češi, co jsme – třeba v Antikomplexu – měli soucit se sudetskými Němci, a proto se za ně angažovali, nemít ještě mnohem větší soucit s Palestinci?

Obrátím se na organizátory, Němce i Čechy, aby do programu brněnského setkání zařadili i jasné odsouzení amerických válek, zejména nynějších pod prezidentem Trumpem, jasné odsouzení toho, jak Izrael vyhnal a nadále vyhání Palestince, a jasné přihlášení se k tomu, že alespoň ti vyhnaní Palestinci, kteří nenašli nový důstojný domov, mají právo na návrat do Palestiny/Izraele!