Na serveru Argument vyšel článek Dobří lidé z Lidového domu člena předsednictva celostátního výboru Levice Vítka Prokopa o průběhu jednání o volební spolupráci se Sociální demokracii. Článek zvěřejňujeme se svolením autora.

Vítek Prokop se pokusil o subjektivní pohled na pokusy o jednotnou evropskou kandidátku Levice a SOCDEM. Proč jednání selhala a o čem to svědčí?

Strana Levice obdržela před Vánocemi roku 2023 dárek od Sociální demokracie v podobě ukončení jednání o spolupráci do evropských voleb. Od té doby mi vytrvale píší jak řadoví sociální demokraté, tak i vysoce postavení členové této strany a shodně se mne ptají, co se stalo. Jde vidět, že i víc jak po měsíci je tato kauza stále živá – není divu, šlo o jedinečnou příležitost, jak začít spojovat roztříštěné síly české levice. Příležitost, která se asi jen tak nebude opakovat. Pro budoucí politický vývoj bude jen užitečné, když popíšu, co přesně se zvrtlo a odhalím, kdo ve skutečnosti za kolapsem jednání stál. Nehodlám si zde hrát na nějaký objektivní popis – vše, co zde uvedu, jsou jen dojmy a postřehy jednoho mladého člověka, který se od začátku listopadu vyjednávání účastnil a seděl tak za jedním stolem s vedením naší nejstarší politické strany.

Volby do EP jako příležitost pro levici?

Jaká byla situace před samotným začátkem jednání? Neutěšená. Když jsem se bavil s jedním svým přítelem (také má bakalářský titul z politologie) o stavu české levice, schválně jsem se ho zeptal, kdo je předseda Sociální demokracie. Zamyslel se a pak se mě zeptal, jestli je to pořád Hamáček. Zdůrazňuji, že jsme se potkali již v době, kdy byla Česká republika polepena plakáty, na nichž předseda Šmarda usměvavě stál proti čertíkovi Fialovi. Změna fasády v podobě rebrandu se očividně minula účinkem. Sociální demokracie tak zoufale potřebovala nabrat čerstvý vítr do plachet a blížící se eurovolby pro to představovaly ideální okamžik.

Spolupráce se stranou Levice do voleb přitom dávala smysl z celé řady důvodů – Levice by na kandidátku přinesla nové tváře a díky svým zkušenostem s aktivismem by kampani dodala tolik potřebnou autenticitu, kterou už ze své podstaty žádná marketingová firma zajistit nedokáže. SOCDEM zase mohla ukázat, že nerezignovala na své ambice, a že se snaží vytvářet protiváhu SPOLU vedeném ODS. Zároveň s tím také mohla dokázat svoji vnitřní proměnu, kdy se jako strana nově otevírá radikálnějším, tedy ke kořenu jdoucím, myšlenkám a vizím – v případě strany Levice, že se otevírá k ideálům demokratického socialismu. Prakticky vzato Levice mohla pro kandidátku zajistit radikálnější hlasy, které by jinak směřovaly k jiným koalicím a stranám. Tolik k politologickému okénku a teď se pojďme popořadě podívat na to, co se reálně stalo.

V létě jsme všem levicovým stranám odeslali dopis, v němž jsme jim nabízeli spolupráci. Strana Zelených (věrná svojí historické tradici spolupráce s TOP 09, STAN a dalšími pravicovými elementy) nás ignorovala. S KSČM komunikace utichla poté, co jsme jim představili své programové priority. Pouze Sociální demokracie nás pozvala na schůzku. První oťukávací jednání v září proběhlo velmi dobře. Předseda Šmarda nám přislíbil pět míst na jejich kandidátce, dvě z toho hned mezi 4. a 6. místem. Když jsme ho upozornili na fakt, že jsme členy Strany evropské levice a tím pádem by v případě zvolení naši kandidáti skončili v jiné frakci europarlamentu než ti ze Sociální demokracie, přešel tento fakt mlčením.

V návaznosti na jeho štědrou nabídku tak proběhlo v říjnu uvnitř naší strany referendum, kde se 70 % členů a členek vyslovilo za nabízených podmínek pro spolupráci. Výsledek jsme zaslali vedení SOCDEM s tím, že jsme připraveni jednání posunout na další úroveň. Od listopadu jsme se tak každý týden scházeli buď online anebo přímo v prostorách Lidového domu v Hybernské ulici a řešili společnou kandidaturu. Jednání ale od samého začátku provázely problémy. Začnu asi tím nejméně vážným.

Vyjednávání s neustálými změnami

S výjimkou tajemníka Adámka se tým vyjednávačů ze strany sociálních demokratů neustále nepředvídatelně měnil. Co se na jeho složení neměnilo, byl fakt, že stranu vždy reprezentovali muži a s výjimkou místopředsedy Ulrycha (který byl ale na jednáních přítomen jen 2x) šlo navíc vždy o muže nad 40 let. Nejsem zastáncem politiky identit, faktem ale je, že levicové strany mají reprezentovat pracující, a to nejsou jen muži ve středních letech. O to víc ironické bylo, jak moc sociální demokraté tlačili na to, aby na kandidátce bylo co nejvíc žen. K čemu to, když se jednání žádná sociální demokratka neúčastnila?

Spolu se skladbou vyjednávačů se i týden od týdne měnily podmínky naší spolupráce. Z pěti kandidátů Levice se nejdříve stali čtyři, a nakonec jen tři. Ze dvou míst mezi 4. a 6. místem se stalo jen jedno. První změnu sociální demokraté odůvodnili jako nedorozumění na naší straně – od té doby jsme tedy začali apelovat na to, aby se z jednání začal pořizovat zápis přístupný všem stranám a tím pádem podobná „nedorozumění“ již nebyla možná. Zápis byl ale ve finále pořízen asi jen z jednoho setkání a šlo o zhruba deset vyčerpávajících vět. Druhou změnu podmínek předseda Šmarda odůvodnil změněnou koncepcí – vedle nás chce nově na kandidátce i zástupce občanské společnosti a ke svému překvapení zjistil, že 28 míst zkrátka není dost. Muselo se tedy někde ubrat. Za tuto změnu se nám galantně omluvil, stejně tak jako se galantně omluvil za to, že se od samého začátku nepořizovaly zápisy či že stále nedokázali sociální demokraté dodat text memoranda o spolupráci. Bohužel, když člověk znovu a znovu poslouchá omluvy kvůli stále stejným problémům, začne tak trochu pochybovat o jejich upřímnosti. Chaos a zmatek jednání zbytečně protahovaly a čas, v politice ta nejcennější komodita, rychle utíkal.

Výsledná kandidátka však byla kvalitní – doopravdy nabitá osobnostmi a Lubomír Zaorálek vzhledem ke svým rétorickým schopnostem a pracovnímu elánu představoval skvělého lídra. Proběhlo interní představení kandidujících pro členské základny všech zúčastněných stran a bylo již i stanoveno datum pro tiskovou konferenci, kde se spolupráce konečně oznámí veřejnosti. Den D měl být 12. prosinec. Pět dní před tím se konalo poslední velké jednání. Předseda Šmarda na něm působil roztržitým dojmem. Několikrát opustil místnost, aby si zatelefonoval a v průběhu své přítomnosti se opakovaně doptával a zpochybňoval již dohodnuté detaily financování – zdálo se, že se jej nikdo nenamáhal informovat o tom, jak poslední jednání za jeho nepřítomnosti probíhala. A pak nám zničehonic oznámil, že je spolupráce podmíněná tím, že slíbíme v případě svého zvolení vstup do sociálnědemokratické frakce S&D v europarlamentu. A to byl problém. A velký. Dva ze schválených kandidátů Levice (schválených oběma stranami!), já i naše spolupředsedkyně, jsme totiž oba členové výkonného výboru Strany evropské levice. Nemohli jsme tím pádem něco takového slíbit, přestože byly šance na naše zvolení malé. Společná tisková konference proto byla na poslední chvíli odpískána a 12. prosince byl jen představen lídr kandidátky SOCDEM. Ještě ten den pak proběhlo další jednání.

Šmarda trval na zmíněném slibu – prý abychom ukázali, že SPOLU jsou podvodníci, kteří se v případě svého zvolení rozutečou do jiných frakcí. Od samého začátku mi to přišlo jako dost chabý argument, který nejspíš vymyslel nějaký ne příliš dobrý markeťák. Už jenom proto, že většina lidí ani neregistruje existenci nějakých frakcích v europarlamentu. Upozorňovali jsme na to, že v našem případě by spolupráce měla vycházet ze sdílených programových hodnot v kontrastu ke SPOLU, které sdílené hodnoty nemá – stačí se podívat, jak se liší třeba taková ODS a TOP 09 v otázce přijetí eura. Informoval jsem také Šmardu o tom, že prezidenta evropské levice jsem již zpravil o naší společné kandidátce, a že Walter Baier proti této formě spolupráce nic nenamítal. Navrhli jsme proto sociálním demokratům kompromisní usnesení, podle jehož hrubého znění by naše spolupráce vycházela ze společného programu a přes případné členství v rozdílných frakcích by kandidáti koordinovali svoje postoje a kroky. To by z praktického hlediska nebylo příliš těžké vzhledem k tomu, že obě frakce hlasují v celé řadě případů stejně. Zdálo se, že tato krize byla zažehnána. Jenže pak nám Šmarda prezentoval další problém.

Gaza jako hlavní překážka

Části sociálních demokratů se nelíbil náš postoj ke konfliktu v Gaze. Šmarda nám prozradil, že konkrétně vadí bývalé ministryni práce Michaele Marksové (na schválené kandidátce byla na 25. místě) a naznačil, že Marksová vyhrožuje svým odchodem z kandidátky v průběhu kampaně, pokud na ní budeme my. A takový problém si sociální demokraté nemohli pochopitelně dovolit. Zezačátku Šmarda navrhoval uspořádat jakousi mezistranickou konferenci o celém konfliktu, kde by se vyjasnily pozice. Náš hlavní vyjednávač Jan Májíček, ale navrhl daleko praktičtější řešení v podobě neformální schůzky mezi ním a Marksovou. Zaorálek se ihned nabídl jako mediátor celé schůzky. Vzhledem k Zaorálkovým schopnostem, a hlavně znalostem celého izraelsko-palestinského konfliktu jsem neměl o úspěchu této schůzky žádné pochybnosti. Jenže k ní nakonec nikdy nedošlo.

Avšak Marksová nehodlala své stanovisko jakkoliv měnit. O týden později nám prostě bylo Šmardou oznámeno, že schůzka s ní nebude. Navrhli jsme tedy, abychom při dalších jednáních vzájemně sladili své pozice ke konfliktu a vytvořili společný postoj, který by Levice i SOCDEM v průběhu kampaně zastávali. Z atmosféry v místnosti mi ale bylo jasné, že tento náš návrh nepadl na úrodnou půdu. V pátek 22. prosince se sešlo grémium sociální demokracie a mělo rozhodnout o dalším postupu. Ten samý večer pak Jan Májíček obdržel od tajemníka Adámka telefonát, v němž mu lakonicky sdělil, že grémium SOCDEM za současných podmínek nevidí pro spolupráci prostor. Nechápal jsem to. Pravice se spojit dokáže a my ne? A to kvůli tématu, které nebude vůbec rezonovat ve volbách? Chvíli jsem si myslel, že jde o trik, o taktiku, jak nás donutit slevit ze svých pozic, ale ještě ten den Šmarda pro iPortal24 prohlásil, že Sociální demokracie odmítla pomoc strany Levice ve volbách kvůli členství v různých frakcích europarlamentu. Označit toto prohlášení za polopravdu by ještě bylo mírné… Šmarda však již nepovažoval za vhodné o rozhodnutí grémia informovat členskou základnu svojí vlastní strany, takže nám v následujících týdnech začaly chodit dotazy od překvapených sociálních demokratů. Několik základních organizací Sociální demokracie se nám dokonce za svoje vlastní vedení omluvilo. Nebudu je ale zde z pochopitelných důvodů uvádět.

Zpráva o stavu nejstarší české politické strany

Ukázat na jednoho viníka takovéto komplexní situace není snadné. Chaotičnost a neprofesionalita předsedy Šmardy představovala velký faktor, ale zdá se, že tím, kdo celá jednání definitivně pohřbil, byla Michaela Marksová. Je to vskutku pozoruhodná sociální demokratka, kromě svého nekritického postoje ke státu Izrael je to totiž také známá obhájkyně fosilního kapitálu. V Sobotkově vládě patřila k nejfanatičtějším obhájcům prolamování těžebních limitů a v současnosti s manželkou uhlobarona Tykače Ivanou Tykač zakládá think-tank Solvo. Tykač bude jediná sponzorka tohoto „feministického“ think-tanku. Odkdy jdou feminismus a špinavé peníze z fosilních paliv dohromady, netuším.

„Liďák“ v Hybernské ulici je vlastně dost dobrou metaforou pro stávající stav nejstarší české politické strany. Večer se na chodbách rozhlehlé budovy zásadně nesvítí, působí tak studeným a odcizeným dojmem. Hlavní vchod je pevně zamřížován. Poznamenal jsem před nejmenovaným sociálním demokratem, že taková vizáž už z hlediska propagace nepůsobí nejlépe. Vysvětlil mi, že tlusté mříže byly nainstalovány kvůli „nevhodným individuím“, která se dříve před budovou vždy navečer shromažďovala. Zeptal jsem se ho kousavě, jestli těmi nevhodnými individui má na mysli potencionální voliče sociální demokracie a dodal jsem, že možná lidi bez domova mátl název budovy. Na současném Lidovém domě totiž není nic lidového. Sociální demokraté využívají už jen dvě patra z celé budovy a zbytek pronajímají soukromým subjektům, brzy se ale budou muset v rámci úspor uskromnit už jen s jedním patrem. Kdysi symbol emancipace pracujících lidí, na nějž se skládaly ze svých úspor, byl úspěšně zkomercionalizován a strana, která v něm sídlí, se neustále zmenšuje.

Přes to všechno neházíme všechny sociální demokraty do jednoho koše. S řadou z nich i nadále dobře vycházíme a já mohu s klidem říct, že s nimi bude strana Levice stále spolupracovat při boji za práva lidí práce. Celá zkušenost s volebními jednáními mi ale jen potvrdila, jak potřebná je důsledná intelektuální obroda celé české levice – dokud totiž budou její řady infiltrovány pseudolevičáky typu Marksová, jsou šance na volební úspěch blízké nule. Dixi et salvavi animam meam!