V 19.27 se otevřely žaluzie do popravčí místnosti. Na druhé straně ležela na lehátku připoutaná padesátiletá Christa Gail Pike. Intravenózní vstupy byly zavedeny, pentobarbital připraven. Žádná oprátka, žádná sekera, žádná popravčí četa. Moderní stát zabíjí moderně.

Už samotná příprava však působila potíže. Pike trpěla onemocněním krve a bylo známo, že u ní bývají odběry obtížné. Její advokáti proto ještě před popravou varovali před problémy se zavedením intravenózních vstupů. Jeden z jejích právníků později napočítal nejméně sedm vpichů jen na levé paži. Jak informovala Associated Press, Pike nakonec sama pomáhala popravčímu týmu najít vhodnou žílu.

Žena, kterou chtěl stát zabít, mu pomáhala najít cestu do vlastního krevního oběhu.

Pak Pike pronesla slova, která měla být jejími posledními. Podle Associated Press řekla: „Odejdu z tohoto světa tak, jak jsem prožila většinu svého života: s láskou.“ Prohlásila, že je sama se sebou smířená. Poté poprava začala.

Pike však nezemřela.

Zůstala při vědomí, zvedla hlavu a zeptala se, zda se její paže má cítit právě takhle. Žaluzie se zavřely. Ve 20.26 novinářky přítomné jako svědkyně informovaly o druhé dávce pentobarbitalu. Ani ta Pike nezabila. Jak podrobně popisuje Associated Press ve své minutové rekonstrukci popravy, Pike přežila obě dávky léku. Ještě téměř o půl hodiny později bylo zpoza žaluzií slyšet její hlasité chrápání. Ve 20.53 byl vypnut mikrofon a novinářky musely místnost opustit.

Protokol počítal s druhou dávkou léku pro případ, že by Pike po první stále žila. Co dělat, pokud přežije i tu, však nestanovoval.

Protokol skončil. Poprava nikoli.

Sanitka odvezla Pike do nemocnice. Ještě před chvílí se stát pokoušel ukončit její životní funkce, teď jí poskytoval lékařskou péči. Guvernér Tennessee Bill Lee poté nařídil nezávislé vyšetřování a pozastavil zbývající popravy plánované na rok 2026.

Co přesně se tedy pokazilo?

Nabízí se jednoduchá odpověď: technika. Personál lze lépe vyškolit, léky zkontrolovat a protokol doplnit. Příště má žíla vydržet, pentobarbital zabrat a člověk na lehátku zemřít.

Pak by šlo o úspěšnou popravu.

Právě v tom spočívá rozpor. Popravu označujeme za „nezdařenou“, když spoutaný člověk přežije, a za „úspěšnou“, když zemře. Poprava Christy Pike zviditelnila to, co ta fungující obvykle nechává zmizet za technikou, procedurami a žaluziemi: úspěchem je smrt bezbranného člověka.

Není to jen americká provozní nehoda

Podle výroční zprávy Amnesty International o trestu smrti bylo v roce 2025 popraveno nejméně 2 707 lidí v 17 státech – nejvíce za posledních 44 let. Skutečný počet byl nepochybně vyšší: Amnesty do této statistiky nezahrnuje tisíce poprav, které podle organizace proběhly v Číně, kde jsou údaje o trestu smrti státním tajemstvím. Úplné údaje nejsou k dispozici ani z Vietnamu a Severní Koreje.

Dlouhodobý globální trend přesto směřuje opačným směrem: na konci roku 2025 mělo trest smrti zrušeno zákonem nebo v praxi 145 států, z toho 113 pro všechny trestné činy.

Českému publiku by se mohlo zdát, že jde o debatu z jiného světa. Československo trest smrti zrušilo v roce 1990. Ještě v roce 2025 však jeho existenci v průzkumu CVVM podporovalo 52 procent dotázaných. Zmizet z trestního zákoníku zjevně není totéž jako zmizet z politické představivosti.

Metody se liší. Amnesty dokumentuje stětí, oběšení, zastřelení, smrtící injekce i usmrcení dusíkem. Princip je však stejný: státní instituce určí místo a čas, zabije člověka, který se už nemůže bránit, a následně konstatuje jeho smrt.

Pokrok v popravování

Dějiny trestu smrti jsou také dějinami snahy učinit zabíjení kontrolovatelnějším a méně viditelným. Po gilotině a elektrickém křesle přišla plynová komora a smrtící injekce. Příslib zůstával podobný: rychleji, spolehlivěji, čistěji, humánněji.

Michel Foucault popsal v Dohlížet a trestat proměnu trestání jako přesun od veřejného násilí na těle k méně viditelné, institucionalizované trestní moci. Smrtící injekce tuto logiku dovádí téměř k dokonalosti. Popravčí místnost přebírá podobu zdravotnického prostoru: lehátko, hadičky, léky. V nemocnici hledáme žílu, abychom člověka udrželi při životě, v popravčí místnosti proto, abychom ho zabili.

Násilí nezmizelo. Dostalo klinickou podobu.

Když americké státy začaly mít potíže se získáváním látek používaných při popravách, měnily protokoly i používané substance. Dnes se používá i dusík. Politická a morální otázka se tak mění v technický problém: Který přípravek funguje? Kdo zavede kanylu? Co dělat, pokud dávka člověka nezabije?

Kat nezmizel. Rozpustil se v dělbě práce státního aparátu.

Odrazuje zabíjení od zabíjení?

Pokud by popravy skutečně bránily závažným zločinům a zachraňovaly tak životy, byl by to závažný argument.

Tuto obhajobu trestu smrti kritizoval už Karl Marx v roce 1853. Jeho článek o trestu smrti je dostupný také v českém vydání Marxových a Engelsových spisů. Marx v něm v podstatě píše, že od dob Kaina svět trestem nebyl ani zastrašen, ani napraven.

O více než půldruhého století později formulovala americká National Research Council závěr opatrněji: existující studie neumožňují spolehlivě určit, zda trest smrti počet vražd snižuje, zvyšuje, nebo na něj nemá žádný vliv.

Tvrzení, že stát musí zabíjet lidi, aby jiné od zabíjení odradil, se tedy nemůže opírat o jednoznačně prokázaný odstrašující účinek.

Zůstává jiný argument: odplata.

Ale ona zavraždila člověka

Christě Pike bylo osmnáct let, když se v roce 1995 podílela na brutální vraždě své devatenáctileté spolužačky Colleen Slemmer. Kritika trestu smrti, která funguje jen tehdy, když existují pochybnosti o vině odsouzeného, obchází tu nejtěžší otázku.

Podrobný text o Slemmer, Pike a pohledu Slemmeriny matky May Martinez zveřejnily po nezdařené popravě také Seznam Zprávy. Martinez čekala na vykonání rozsudku tři desetiletí a kritizovala skutečnost, že v debatě o Pike mizí její zavražděná dcera.

Touhu po definitivním trestu je třeba brát vážně. Mezi odplatou a popravou však leží politické rozhodnutí. Společnost může člověka činit odpovědným za jeho čin a trvale mu zabránit, aby ohrožoval ostatní. Trest smrti jde dál: samotnou jeho smrt mění v trest.

Stát, který se nikdy nemýlí

Trestní řízení vedou lidé. Svědkyně se mohou mýlit nebo lhát, znalecké posudky se mohou ukázat jako chybné, obhájkyně mohou selhat a důkazy se mohou objevit až po letech. To se může stát i v případech končících rozsudkem smrti.

Nespravedlivé věznění lze ukončit. Popravu nikoli.

Tím však problém nekončí. Ani bezchybné soudnictví by nevyřešilo otázku, kdo je státní trestní moci vystaven a za jakých podmínek.

Stát, který se nikdy nemýlí

Podle Amnesty International připadalo v roce 2025 nejméně 1 257 známých poprav na drogové delikty – 46 procent všech zdokumentovaných poprav. Tím se rozpadá představa trestu smrti jako výjimečné odpovědi na výjimečně brutálního vraha.

Ani v případech vraždy nerozhoduje o rozsudku smrti pouze samotný čin. Podle Death Penalty Information Center si téměř žádný obžalovaný v amerických procesech, v nichž hrozí trest smrti, nemůže dovolit vlastní právní zastoupení. Kvalita a prostředky obhajoby přitom mohou mít na výsledek zásadní vliv.

Před soudem platí formální rovnost, materiální možnosti obhajoby jsou však rozděleny nerovně.

Analýza Death Penalty Information Center, která mapuje pět desetiletí amerických poprav, navíc zjistila, že 78,1 procenta exekucí se týkalo případů s alespoň jednou bílou obětí. Popravy v případech s bílými oběťmi byly 5,9krát častější než v případech, jejichž oběťmi byli výhradně černoši.

Trest smrti tedy jednoduše neodráží závažnost zločinu. O tom, kdo bude popraven, rozhoduje také místo, kde probíhá řízení, prostředky dostupné obhajobě a – jak ukazují americká data – také to, kdo byl obětí.

Právě zde jde marxistická kritika hlouběji. Marx ve svém článku o trestu smrti položil zásadnější otázku: co je to za stav společnosti, která pro svou vlastní obranu nezná lepší prostředek než kata?

Marxistická kritika trestu smrti se přitom musí vyrovnat i s vlastní historií. Bezprostředně po Říjnové revoluci zrušil Druhý všeruský sjezd sovětů trest smrti, který Kerenského vláda znovu zavedla na frontě, zvláštním dekretem. Během občanské války, kdy mladá sovětská moc čelila ozbrojené kontrarevoluci, bílému teroru a zahraniční intervenci, se však trest smrti vrátil. V červnu 1918 byly revoluční tribunály znovu oprávněny ukládat trest smrti, což potvrzuje i dobový vývoj sovětského trestního práva shrnutý v amerických diplomatických dokumentech.

Historické okolnosti tuto změnu pomáhají vysvětlit. Neřeší ale problém, který z ní vyplývá: Co se stane s revolučním násilím, když se revoluce sama stane státem? Kdy se násilí revoluční situace mění v institucionalizované násilí porevolučního státu?

Marx odmítal nahrazovat konkrétního člověka, jeho motivy a společenské okolnosti abstrakcí svobodné vůle. Individuální odpovědnost tím nezaniká. Materialistická analýza se však ptá také na podmínky, v nichž násilí vzniká, kdo je kriminalizován, kdo se může účinně bránit a proti komu stát uplatňuje svou nejtvrdší trestní moc.

Stát může popravit člověka za drogový delikt, aniž by odstranil drogový trh. Může popravit vraha, aniž by odstranil společenské násilí.

Trest smrti odstraní člověka. Poměry zůstávají.

Stát, který se nikdy nemýlí

Novela č. 175/1990 Sb. zrušila v Československu v roce 1990 trest smrti; změna vstoupila v platnost 1. července. Nejvyšším trestem se místo něj stalo doživotní odnětí svobody. Dnes článek 6 Listiny základních práv a svobod říká stručně: „Trest smrti se nepřipouští.“

Československá zkušenost přitom není abstraktní. Milada Horáková byla po zinscenovaném politickém procesu 27. června 1950 popravena v Praze na Pankráci a teprve o desítky let později plně rehabilitována, jak dokumentuje Ústav pro studium totalitních režimů. Její případ ukazuje něco obecnějšího než jen paralelu s Pike: Stát může rozsudek smrti později zrušit. Popravu už ale vzít zpět nemůže.

Politicky však trest smrti nezmizel.

Dlouhodobá data Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) ukazují pozoruhodný vývoj. V roce 1992 podporovalo trest smrti ještě 76 procent dotázaných. Do roku 2023 jejich podíl klesl na 42 procent; s 51 procenty tehdy poprvé převážili jeho odpůrci.

Vývoj však nebyl přímočarý. V nejnovějším šetření CVVM z května a června 2025 podpora opět vzrostla na 52 procent, zatímco 45 procent dotázaných bylo proti.

Ještě zajímavější jsou uváděné důvody. Podle stejného průzkumu se 66 procent dotázaných domnívalo, že trest smrti přináší pozůstalým „spravedlivé zadostiučinění“, zatímco princip „oko za oko, zub za zub“ výslovně podporovalo pouze 40 procent. Současně 81 procent lidí vidělo nebezpečí odsouzení nevinného člověka a 72 procent možnost zneužití.

Právě zde leží rozpor české debaty. Více než polovina společnosti trest smrti podporuje, ale čtyři z pěti lidí zároveň připouštějí nebezpečí, že stát popraví nevinného člověka. Téměř tři čtvrtiny připouštějí možnost jeho zneužití.

Otázka tedy nezní jen, zda existují činy, za něž si člověk smrt „zaslouží“. Zní také: Jak velké riziko, že zabijeme nevinného člověka, jsme ochotni přijmout, abychom mohli požadavek odplaty uskutečnit?

V průzkumu lze rozhodovat o trestu smrti jako o abstraktní představě. Ve skutečnosti by rozsudky smrti musely ukládat a vykonávat právě ty instituce, jejichž možnost chyb a zneužití většina dotázaných sama připouští.

Nevrátila by se abstraktní spravedlnost, ale konkrétní pravomoc státu zabít spoutaného člověka.

Co dlužíme obětem

Colleen Slemmer tím z příběhu nemizí. Jak připomínají Seznam Zprávy, její matka May Martinez bojovala proti tomu, aby se kvůli desetiletím pozornosti věnované Pike její dcera stala vedlejší postavou příběhu o vlastní vraždě.

Společnost dluží obětem a pozůstalým ochranu, uznání a podporu. Pachatelé a pachatelky musí nést odpovědnost. Uznání spáchaného bezpráví a státní zabití však nejsou totéž. Žádná poprava nemůže vraždu vzít zpět ani pozůstalým vrátit to, co ztratili.

Brát utrpení obětí vážně ještě neodpovídá na otázku, proč kvůli němu musí zemřít další člověk.

Za žaluziemi

Christa Pike měla zemřít. Místo toho ji sanitka odvezla do nemocnice.

Tennessee nyní může přepracovat protokol a přesněji stanovit, co se má stát, pokud jedna dávka nezabere. Stát se může ze svého technického selhání poučit.

Tím ale odpoví pouze na špatně položenou otázku.

Trest smrti převádí touhu po odplatě do státní rutiny: vyšetřovací spis, rozsudek, protokol, intravenózní vstup, lék, konstatování smrti. Násilí přitom nemizí. Je pouze spravováno.

Nezdařená poprava nás nutí dívat se, protože aparát nefunguje. Ta zdařená nás tohoto okamžiku ušetří.

Pak žíly vydrží, lék zabere a za žaluziemi zemře člověk.

Ne navzdory protokolu, ale proto, že fungoval.

Veškeré překlady z nečeských zdrojů jsou autorovy.