Pár dní před berlínskými volbami jsem stál v Kreuzbergu se štosem letáků Die Linke v ruce. Možná jsem si té nálady všiml právě proto, že se o dva týdny dřív volilo v Sasku-Anhaltsku. Krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) tam dostala 43,8 procenta, Křesťanskodemokratická unie (CDU) 17,2 a Die Linke 8,6 procenta. Oficiální zemský výsledek se dal jen těžko přikrášlit. Zůstala po něm jedna nepříjemná otázka: Proč se krajní pravici tak často daří proměnit společenskou nespokojenost v politickou sílu – a levici ne?

Pak jsem stál v Kreuzbergu. Rozdávání politických letáků je obvykle docela spolehlivý způsob, jak zjistit, jak rychle se lidé dokážou podívat jinam. Tentokrát se ale zastavovali. Brali si letáky a chtěli mluvit: o nájmech, cenách, mzdách, škrtech, zdravotnictví a péči. Překvapivě často jsem slyšel: „Já už jsem volil.“ Poštou, ještě před volebním dnem.

Nic spektakulárního se nedělo. Žádné barikády, žádné rudé vlajky nad Kreuzbergem, žádná revoluce na Kottbusser Tor. Lidé šli z nákupu, spěchali na metro nebo prostě chtěli domů.

A přesto něco viselo ve vzduchu.

Pár desítek rozhovorů na jedné ulici samozřejmě není volební výzkum. Jenže něco bylo jinak. Leták překvapivě často neskončil v nejbližším koši, ale stal se začátkem rozhovoru. A dost často jsme se nakonec dostali ke stejné otázce: Komu to tady vlastně všechno patří?

O pár dní později přišla čísla. Die Linke, levicově socialistická strana zastoupená v německém Spolkovém sněmu, získala podle předběžného výsledku berlínských voleb 25,7 procenta a poprvé volby vyhrála. Ještě v roce 2023 měla 12,2 procenta. Její lídryně Elif Eralp tak měla reálnou šanci stát se první političkou Die Linke v čele berlínské vlády.

Ve stejný den ovšem Die Linke v Meklenbursku-Předním Pomořansku dostala pouhých 6,5 procenta. AfD tam získala 38,2 procenta, sociální demokraté (SPD) 35,5 a CDU se 4,9 procenta ani nepřekročila pětiprocentní hranici, jak ukazuje předběžný oficiální výsledek zemských voleb.

Během dvou týdnů tedy tři dost odlišné výsledky na východě Německa: 43,8 procenta pro AfD v Sasku-Anhaltsku, 25,7 procenta pro Die Linke v Berlíně a 38,2 procenta pro AfD v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

Berlín je samozřejmě zvláštní případ. Do roku 1990 byl rozdělený a Kreuzberg ležel v Západním Berlíně. Přesto se tyto tři volby špatně skládají do pohodlného příběhu o „pravicovém východě“. Kdyby všechno vysvětloval jen „východ“, musely by si být výsledky mnohem podobnější.

Kdy se tedy nespokojenost organizuje zprava – a kdy zleva?

Komu patří město?

Berlínská Die Linke mluvila o nájmech, cenách a mzdách. Nezůstala ale u požadavku, aby byl život o něco levnější. Ptala se na vlastnictví: Komu patří byty? Kdo vybírá nájemné? Kdo rozhoduje o tom, kolik z výplaty každý měsíc skončí u realitního koncernu?

Strana spojila ochranu nájemníků s požadavkem uskutečnit výsledek referenda Deutsche Wohnen & Co enteignen. V roce 2021 hlasovalo podle oficiálního výsledku berlínské volební správy 57,6 procenta pro převedení velkých soukromých bytových společností do společenského vlastnictví.

Vyvlastnění. Zespolečenštění. Vlastnictví. Slova, ke kterým se politický mainstream dlouho choval, jako by se po jejich vyslovení musel vyměnit ubrus.

Bydlení je dávno sociální otázkou i v Praze a Brně. Český Deloitte Rent Index uvádí za druhé čtvrtletí roku 2026 v Brně průměrné nabídkové nájemné 390 korun za metr čtvereční; v některých částech Prahy ještě podstatně víc.

Na Berlíně není zajímavé, jestli lze německé referendum přesadit do Česka, ale jak se z obyčejného „mám moc vysoký nájem“ stane otázka vlastnictví a moci.

Vlažná káva

Levici se dlouhá léta vysvětlovalo, že musí být hlavně „schopná vládnout“. Požadavky mají být realistické, jazyk umírněný a konflikty pokud možno nepojmenovávat příliš ostře. Z vlastnictví se stala regulace, ze třídy společenská soudržnost, z přerozdělování participace.

A levicová sociální demokracie začala chutnat jako vlažná káva. Nebo čaj, jestli je ti bližší.

Berlín nedokazuje, že stačí být radikální a volby se vyhrají samy. Ukazuje však, že lze společenský konflikt pojmenovat jasně a lidi tím neodradit. Die Zeit doprovázel Elif Eralp několik měsíců před volbami při kontaktní kampani v Kreuzbergu, kde patřily nájemné a náklady na bydlení k hlavním tématům.

Ani organizačně ten výsledek nespadl z nebe. V lednu berlínská Die Linke spustila kampaň proti „Mieten-Notstand“, tedy nájemní nouzi: chození ode dveří ke dveřím, schůze nájemníků, pomoc s kontrolou vyúčtování a poradenství. Rostla i členská základna. V srpnu měla podle údajů strany citovaných Die Zeit 18 338 členů a členek a poprvé byla nejpočetnější stranou ve městě.

To samo 25,7 procenta nevysvětluje. Za výsledkem však zjevně bylo něco víc než povedený plakát a dobrý týden.

Hněv nemá přirozenou politickou barvu

Lidé zažívají společnost dost konkrétně. Nájem roste, výplata vystačí na méně, autobus jezdí třikrát denně, praktická lékařka nemůže najít náhradu, nemocnice zavře oddělení.

Z toho ještě žádná politika automaticky nevznikne.

Můžu se ptát, proč se z bytů stala investice a kdo na rostoucích nájmech vydělává. Stejnou zkušenost můžu vysvětlit migrací, národní příslušností nebo tím, že „svět už není, co býval“.

Třídní postavení a třídní vědomí nejsou totéž. Mezi nimi je organizace.

Odbory, strany, nájemnické iniciativy, sousedské struktury a sociální hnutí jsou místa, kde se z individuální zkušenosti může stát zkušenost společná. Z „můj nájem je moc vysoký“ se stane „naše nájmy rostou“. A pak: Proč? Kdo na tom vydělává?

Die Linke skutečně chodila po domech. Při jedné akci, kterou popsal Die Zeit, procházelo Kreuzbergem asi dvacet aktivistů a aktivistek. Instrukce byla jednoduchá: „70 procent poslouchat, 30 procent mluvit.“

Domovní chodby bývají málokdy revoluční. Zazvoníte, nikdo neotevře. U dalších dveří deset minut posloucháte příběh o vyúčtování služeb. Možná právě tam ale organizování začíná.

Opačný směr

Sasko-Anhaltsko ukazuje, že mobilizace může vést úplně jinam. Je to země s dlouhou průmyslovou historií: chemie kolem Leuny a Bitterfeldu, strojírenství, hornictví. Po roce 1990 se podniky privatizovaly, zmenšovaly nebo zavíraly. Následoval odchod části obyvatelstva, demografické změny a úpadek řady institucí.

Z toho se nedá přímo odvodit volební výsledek v roce 2026. Mezi Treuhandem a volební urnou leží přes třicet let.

Továrna přesto nebyla jen místo, kam si člověk chodil pro výplatu. Byla tam šatna, kantýna, odbory – a kolegové a kolegyně. Člověk občas zjistil, že problém, který považoval za svůj, má i někdo u vedlejší skříňky.

Ani AfD jen nesedí a nečeká, až se nespokojení lidé jednoho rána probudí napravo. Spolková centrála pro politické vzdělávání při analýze pravicových stran na komunální úrovni upozorňuje na jejich výraznou lokální přítomnost zejména v části východního Německa. V sasko-anhaltském Raguhn-Jeßnitz se Hannes Loth v roce 2023 stal prvním kandidátem AfD zvoleným v Německu do funkce starosty na plný úvazek. Během kampaně v roce 2026 pak Reuters popsal, jak lídr AfD Ulrich Siegmund spojoval sociální sítě s kontaktním volebním bojem.

I pravice organizuje. Jen kolem jiného výkladu světa, jiného „my“ a jiných nepřátel.

Kdo organizuje nespokojenost?

Bylo by pohodlné tvrdit, že krajní pravice pouze odvádí lidi od jejich „skutečných“ sociálních zájmů. Tak jednoduché to není. Migrace, národní identita, genderové role nebo autorita jsou pro část jejích voličů a voliček skutečná politická témata. Nacionalismus a rasismus nezmizí jen proto, že klesne nájem.

AfD tyto otázky spojuje se sociální zkušeností. Z konfliktu mezi nahoře a dole se může stát konflikt mezi „námi“ a „jimi“, z ekonomické nejistoty příběh o národní příslušnosti. Strana nabízí také pocit, že člověk někam patří, a jasně říká, kdo je podle ní viníkem.

V Meklenbursku-Předním Pomořansku byla tahle mobilizace široká. Analýza přesunů hlasů institutu Infratest dimap pro ARD odhadla, že AfD oproti roku 2021 získala v čistém saldu asi 66 000 hlasů od bývalých nevoličů, 48 000 od SPD, 32 000 od CDU a 9 000 od Die Linke. Jsou to modelové odhady, ne sečtené individuální přechody.

Die Linke tam od roku 2021 vládla s SPD. Účast ve vládě není automaticky zrada. Nabízí se však otázka, jaký společenský konflikt může strana ještě ztělesňovat, když zároveň spravuje rozpočty a uzavírá kompromisy. To, že SPD přesto dostala 35,5 procenta, připomíná, že ani tady jednoduché vysvětlení neexistuje.

Voliči ještě nejsou hnutí

Ani Berlín není potřeba romantizovat. Volební výsledek nezruší vlastnické vztahy. Realitní koncerny tam byly i v pondělí ráno. Účet na TikToku není odborová organizace a úspěšná kontaktní kampaň ještě není organizovaná čtvrť.

Zajímavé to začne být, pokud se po volbách dveře zase nezavřou.

Od Ostravy po severní Čechy

A tady se dostáváme zpátky do Česka. Ne proto, že by Berlín nabízel návod. Halle není Ostrava a Přední Pomořansko není Most. Transformace po roce 1989, respektive 1990, však na obou stranách hranice změnila nejen vlastnictví a pracovní místa, ale také místa, kde se lidé potkávali a organizovali.

Bylo by příliš jednoduché vysvětlovat slabý výsledek tradiční české levice tím, že se lidé prostě odvrátili od komunismu. Stačilo! získalo ve sněmovních volbách 2025 podle oficiálních výsledků Českého statistického úřadu 4,30 procenta a do Poslanecké sněmovny se nedostalo. Na kandidátkách přitom vedle KSČM byli sociální demokraté a demokratky i lidé z menších uskupení.

Mně to připomíná kočkopsa. Ani kočka, ani pes.

Logika byla na první pohled pochopitelná: spojíme komunistické, sociálnědemokratické a národně orientované protestní prostředí a procenta se sečtou. Jenže politika není Excel a procenta se někdy taky odečítají.

Rozpory byly vidět i v programu. Sociální požadavky stály vedle konzervativních a národně orientovaných pozic. Dobře to ukázal spor o církevní sňatky. Původní program chtěl omezit jejich automatické občanskoprávní účinky; po kritice tato pasáž z programu zmizela. Mluvčí KSČM Roman Roun tehdy pro CNN Prima NEWS vysvětloval, že bod nebyl zrušen, pouze se mění jeho formulace a vysvětlení pro voliče.

Ani neúspěch Stačilo! proto nejde jednoduše číst jako další kapitolu úpadku komunismu. V novém volebním modelu Medianu zveřejněném 22. září dosáhla samotná KSČM 4,5 procenta, jak zachycuje aktuální přehled českých volebních průzkumů. Ještě v červencovém modelu měla 3,5 procenta, což uváděla také Česká tisková kancelář. Žádnou komunistickou renesanci z toho vyvozovat nelze. Jednoduchý příběh o nepřetržitém úpadku to přesto trochu kazí.

Dát různá politická prostředí na jednu kandidátku ještě neznamená zorganizovat společný politický zájem.

Tohle se týká nájemníků v Praze a Brně, pracujících v Ostravě i lidí v regionech, odkud zmizela pracovní místa nebo veřejná infrastruktura. Berlín nemá hotovou českou odpověď. Právě proto je zajímavé se na něj dívat.

Něco viselo ve vzduchu

A tak znovu myslím na Kreuzberg. Na ten štos letáků, na lidi, kteří se zastavovali, a na ty, kteří říkali: „Já už jsem volil.“

Něco viselo ve vzduchu.

Revoluční situace to nejspíš nebyla. Kreuzberg v pondělí ráno pořád stál a realitní koncerny taky.

Radikální tón nezaručuje radikální výsledek. Společnost je na to moc složitá. Vlažná káva málokoho nadchne. A jestli kávu nemusíš, ani čaj není lepší jen proto, že ho necháš dlouho stát.

Otázka těchto tří voleb nekončí na německé hranici. Platí i v Praze, Brně, Ostravě a jinde: Kdo organizuje nájemníky, pracující a lidi, jejichž mzdy nestačí držet krok s životními náklady? Kdo dokáže z jednotlivých zkušeností udělat společný politický zájem?

Třídní postavení se samo nezmění v třídní politiku. Hněv se sám nestane levicovým. Nespokojenost se sama nezorganizuje.

Kdo ji zorganizuje?

Tahle verze je sevřenější hlavně ve střední části, aniž by přišla o „kočkopsa“, vlažnou kávu, domovní chodby nebo závěrečný návrat do Kreuzbergu – tedy místa, která textu dávají vlastní hlas.